Heidegger: Co je metafyzika

29. března 2008 v 13:59 |  Kiklopova knihovna

Heidegger: Co je metafyzika

Co je metafyzika
M. Heidegger
Úvod
Jak pravil Descartes: "celá filosofie je jako strom, jehož kořeny jsou metafyzika, kmen fyzika a větve, jež z tohoto kmene vyrůstají, jsou všechny ostatní vědy." A Heidegger se rozhodl nám poodhalit právě ono úskalí metafyziky, které, podle jeho názoru, po taková léta, ona sama měla. Přičemž nám nabízí i možné rozřešení, cestu po které by se metafyzika měla dát. Do tohoto referátu jsem pak připojila i některé poznámky z Petříčkova "Úvodu do současné filosofie" či z "Malých dějin filosofie" od H.J. Storinga, a to tam, kde jsem si Heideggerův výklad sama pro sebe musela osvětlit.
Úvod k přednášce "Co je metafyzika?"
Než se Heidegger vůbec dostane k jeho hlavní otázce po tom, co metafyzika vůbec je, je zapotřebí osvětlit její základní pojmy, čím se vůbec metafyzika zabývá.
Na začátek je ovšem dobré zdůraznit, že Heidegger klade velký důraz na "ontologickou diferenci." Tedy na ono rozlišení mezi jsoucnem, tedy tím, co má k nám charakter jisté naléhavosti (nějak se nám tedy jeví) a bytím (jsoucnost jsoucího), což je trvalý charakter jsoucna: to, že jsoucno prostě je. A záměnou jsoucna a bytí, pak podle Heideggera vzniká hlavní omyl, totiž to, že se metafyzika po bytí táže.
Pro metafyziku je tedy charakteristické, že myslí "jsoucí jakožto jsoucí." Tímto jsoucím pak může být například duch, látka, dění či život a vždy se nám toto jsoucí zjevuje, neskrytě "jakožto jsoucí ve světle bytí." Bytí tedy nám ono jsoucí "osvětluje." Je pro metafyziku už něčím jasným, něčím nutným. Metafyzika už jakoby předem ví, že tu bytí je a může tedy z něho čerpat (představuje se bytí ještě před jsoucnem). A proto se také metafyzika pravdou bytí už nezaobírá, předpokládá že bytí pravdivé je. Na základě toho pak může právě nazírat na jsoucí jakožto jsoucí. Přičemž v tomto bodě pak Heidegger poznamenává, že ačkoliv tedy "myšlení na pravost bytí se s metafyzikou nespojuje, toto myšlení ale zároveň nejde proti ní." (pravost bytí už předem předpokládá)
Proč ale metafyzika na pravdivost bytí nemyslí? Proč je tedy pravda bytí, Anaximandrem počínaje a Nietzschem konče, skryta?
Pokud by tedy měla být metafyzika překonána tím, že by se na bytí zapomnělo, muselo by se stát podle Heideggera myšlení myslivějším. Muselo by si najít cestu k jinému původu tak, aby pomyslelo na bytí samo v jeho pravdě a muselo by být tedy poslušné samotnému být. To by ovšem předpokládalo, že "vazba bytí k lidskému bytování už přímo patří k bytí samotnému." Proto je důležité se spíše zaobírat bytováním člověka, totiž toho, kdo myslí: "jaké je tedy bytí právě toho, kdo se na bytí vůbec táže." Takové to jsoucno, které se na bytí táže, pak Heidegger nazývá Pobytem (Dasein). Přitom ona "bytnost pobytu pak spočívá v jeho existenci." Tedy v tom, že je takovéto jsoucno - Pobyt, na svém bytí interesované, vždy mu nějak o své bytí jde: "takový způsob bytí jsoucna, jež je otevřeno pro otevřenost bytí, v nímž stojí, tím, že ji vystává…., svou starostí o své bytí." A takovýmto jsoucnem, které má o své bytí starost je pak jen člověk. Člověk pak je tím jediným, co existuje (na rozdíl od skály, která pouze jest, nemá starost). A právě tato existenciální bytnost člověka mu umožňuje to, že si člověk může vůbec jsoucno představit a mít tedy o něm nějaké vědomí. A tedy i toho, že si je člověk sám sebe vědom. Jak si je ale člověk takto sám sebe vědom?
Tato otázka po svém bytí však v sobě zahrnuje otázku po pravdivosti bytí. Jak si tedy člověk sám sobě rozumí? Základem je podle Heideggera způsob, který znali už Řekové, totiž skrze "přítomnění přítomného." Jedině tak lze zakusit bytí jsoucího. A to skrze čas, který v přítomnosti bytuje. A bytí jako takové je neskryté jen díky času. A proto právě i čas je nutné podle Heideggera promyslet.
Čas se pak pro člověka stává základním východiskem, jak svému bytí vůbec porozumět. Čas je pro bytí jakýsi horizont porozumění bytí.[1] Člověk je totiž pobytem, který nejenže jest a o své bytí mu jde, ale také pokud se má teprve jako bytí realizovat, je pouze rozvrhem. Rozvrhuje si své plány, to k čemu míří. Přičemž toto rozvrhování se děje s ohledem na naši smrt. K Pobytu totiž náleží uvědomění si své konečnosti: to, že je Pobyt časový, ale zároveň také konečný. Pobyt je tedy pouze bytím k smrti. Jen díky tomu, že se člověk chápe jako konečná bytost pak rozvrhuje své plány, realizuje svůj život. Toto setkání se s vlastní smrtí se pak děje skrze naší zkušenost úzkosti. Která následně bude popsána.
Metafyzika je pak pro Heideggera jak ontologií, tak i theologií, kdy se ptá po jsoucnu ve smyslu nejvyššího, tedy Božského jsoucna. Ptá se tedy jednak po pravdě jsoucího jako všeobecného, tak i jako toho nejvyššího. Ovšem "metafyzika je si svou vlastní bytostnou povahou ze zkušenosti bytí vyloučena, jelikož si jsoucí stále představuje jen v tom, co se z něho jakožto jsoucí ukázalo." To, co se skrylo ji tedy nezajímá. Proto je podle Heideggera vše znovu nutné promyslet. Totiž přestoupit z myšlení na pravdu jsoucna, na pravdu bytí.To je také hlavním důvodem, proč svůj postup ve své knize "Bytí a čas" Heidegger nazývá fundamentální ontologií.
Základní otázkou metafyziky je pak "Proč je vůbec jsoucno, a ne spíše nic?"
Přičemž pokud na tuto otázku budu chtít nalézt odpověď v rámci tradiční metafyziky, a ptát se tedy kauzálně - "proč,"skrze představujícího poznávání jsoucího ze jsoucího, budu hledat odpověď v nejvyšší příčině všech věcí -viz.: Leibnitz: "Proč je spíše něco, než-li nic?" Jestliže však tato otázka po první jsoucí příčině nepátrá, musí podle Heideggera začít u toho, co jsoucnem není - tedy u Nic. Přičemž pokud tedy se už budeme ptát v rázu "nového myšlení," tedy jakoby vně metafyziky - po pravdě bytí, měli bychom ji položit spíše takto: "Čím to, že jsoucno má všude přednost, zatímco to, co jsoucnem není - NIC- zůstává zapomenuto?" Odpověď nám pak nabízí Leibnitz, který důvod shledává v tom, že ono Nic je jednodušší než něco.
Co je metafyzika?
Metafyzická otázka tedy musí být vždy kladena v celku (v nějakém kontextu) a nesmíme zapomenout, že ten, kdo ji klade je v ní nějak spoluzahrnut. Ptá se totiž jen kvůli sobě a ptá se na základě své vlastní aktuální situace. Tedy musí být rovněž kladena z bytostné situace Pobytu, tedy toho, kdo se na ni ptá. Přičemž Pobyt je vázán vždy na tady a teď (v časoprostoru) a z tohoto "umístění" se také táže.
Vědecké poznání se nám stalo takovou vášní, že podle Heideggera nepřipouštíme jiné myšlení, než-li pouze vědecké. Věda je pak roztroušena do nesčetně vědeckých oborů, které ačkoliv se zabývají jednotlivými jsoucny, které hledá podle sobě vlastní metody, jejich zakotvení v bytostné půdě už dávno odumřelo. Ve vědeckém bádání se pak postupuje tím způsobem, že se vytyčí jsoucno jako předmět, věda se mu podrobí, "a to tak, aby to,že se jsoucno zjeví bylo ponecháno jakoby na něm." Tak jsoucno věda zkoumá a na závěr ho zdůvodňuje. Z tohoto zdánlivého "samo-vyjevení jsoucna" pak spočívá její vedoucí pozice v našem životě. Ovšem zde Heidegger upozorňuje na to, že ten, kdo jsoucno zkoumá je člověk, a proto se jedná o tzv.: "vpád jsoucna člověk do jsoucna jako celku." Až tedy po tomto vpádu se nám jsoucno otevře a ukáže, jaké ve skutečnosti je. Žádná věda pak podle Hideggera nevyniká nad druhou (matematika je pouze vědou exaktní).
Podle Heideggera je to pak právě tento vpád "člověka do jsoucna," který "teprve dopomáhá jsoucnu k němu samému." Náš pobyt je pak určen také vědou. Vztah vědy ke světu pak směřuje pouze na jsoucno, jinak na nic. Tento vůdčí postoj ke jsoucnům pak ovšem také pramení od jsoucen, jinak od ničeho. A to, s čím se ve finále, jako badatelé, setkáváme (onen vpád do jsoucna) je rovněž jsoucno a jinak nic. Jak se ovšem věda staví k onomu nic a bere ho vůbec v potaz?
Věda se Ničem nezabývá, dokonce ho odmítá: "vzdává se toho, co je pro ni nicotné." Ovšem tím, že se ho takto vzdává, že o něm nechce nic vědět, paradoxně i připouští, že nějaké nic je. Dokonce pokavaď se nějak vymezuje, vymezuje se vůči něčemu jinému - o tom, co je pro ni v daném okamžiku právě Nic. Jak se to ale s tímto Nic vlastně má?
Už v samé otázce po nic je skryt onen předpoklad, že nějaké Nic musí být. Ovšem dospět k nějaké odpovědi není možné, jelikož nic přeci nemůže být něco! Nic je tedy odmítnuto už samou logikou (nikoliv až vědou). A proč ho logika odmítá? Jelikož nelze abychom mysleli nic, naopak pokud člověk myslí, myslí vždy na něco. "Nic je pak popřením jsoucna." A k Nic se dostáváme až tím, že něco popřeme. Ne totiž nevzniká pouhým popíráním, ale až popíráním v souvislosti s Nic. Nic má tedy jistou souvislost s Ne a to takovou, že je původem samotného popírání, je tedy jakoby výše než samotný rozum (proti rozumu, logice)
Kde jsme ovšem k takovémuto Nic vůbec přišli? Vždyť tím, že se na něj ptáme znamená, že už jsme se s ním dříve nějak setkali. Na tuto otázku pak odpovídá Heidegger tím, že Nic je nám už dáno (nic je totiž popřením veškerosti jsoucna a tato veškerost je nám už předem dána). S Nic se pak ovšem opravdu setkáváme. A to tak, že Pobytu je vlastní naladěnost, která je základním děním našeho bytí. To, že se v dané situaci nějak cítíme, nějak nám je, tato naladěnost nás pak situuje do jsoucna v celku (nezabýváme se námi samými, ani věcmi, zažíváme například nudu, kde je nám vše lhostejné - to je onen celek). Přitom tato naladěnost pramení z naší konkrétní situace, kterou si nevolíme, ale jsme do ní vrženi. Tak můžeme být podle Heideggera vrženi i do takové situace, která v nás vyvolá úzkost. A právě v této naladěnosti úzkosti se nám odkrývá Nic. Tato úzkost je totiž charakteristická tím (na rozdíl od strachu), že se vždy jedná o něco neurčitého, nevíme proč nám tak je, a proto často i říkáme, že je nám divně. "Je nám pak divně v celku a vše je nám lhostejné." Úzkost nám tedy zjevuje Nic a díky těmto zážitkům si na ni také pamatujeme. Nic tedy jest, ale nikoliv jako jsoucno. "S ničím se setkáváme v úzkosti spolu se jsoucnem v celku." Nic tedy není ani předmět a ani jsoucno. Jen díky tomu, že "zažíváme" toto jsoucno v celku, tak se nám Nic zjevuje. A díky tomuto Nic, také člověk zakouší své bytí. V tomto stavu však ono jsoucno samo o sobě odmítáme. Zároveň ovšem do bytí toho jsoucna odkazujeme. Tento stav pak Heidegger označuje jako Nicotnění. Teprve až v tomto Nicotnění se nám bytí-tu vůbec přivádí před jsoucno jako takové, kdy se nám zjevuje jako plné, jako něco naprosto jiného. A zjevuje se nám jen vůči onomu Nic. "Pouze na základě původní zřejmosti ničeho může lidský Pobyt na světě vůbec ke jsoucnu dospět." Až v tomto vyklonění se do Ničeho člověk vkročí za jsoucno v celku, zjeví se mu jeho konečnost. A nic tedy náleží původně k bytování Pobytu vůbec. A tímto vyklonění se od Ničeho pak Heidegger míní právě onu transcedenci, pomocí níž se jen dokážeme sami k sobě nějak vztahovat.
Ovšem to neznamená, že bychom se pořád v oné úzkosti vyskytovali. Naopak takovéto okamžiky jsou vzácné, protože člověk se raději od Ničeho odvrací a vyhýbá se tedy úzkosti. Raději tedy sám, nevědomě, "trčí" na povrchu svého Pobytu (veřejném). Žije neautenticky, tak jako všichni ostatní. Naopak ten, kdo se této úzkosti nebojí, ji do protikladu například s radostí nedává. Jedině tak totiž může opravdu sám sobě porozumět a vzít tak na sebe tíži své existence. Přijme totiž svou konečnost.
Takovéto tázání, které je onou transcedencí, tedy vykročením za jsoucno jako celek, je pak metafyzika. Jedině tak totiž může jsoucno pochopit. A toto vykročení se pak právě děje pokud se ptáme po Nic. Otázka po Nic je tedy metafyzická.
Historický exkurz v rámci otázky po Nic a Heideggerův závěr
V antice se Nic chápalo jako nejsoucno, jako beztvará látka. V křesťanství se pak na Nic pohlíží jako na "nepřítomnost mimobožského jsoucna." Nic je pak protějšek Boha. A je i jeho popřením (jak by také Bůh mohl tvořit z ničeho).
Až Hegel přišel s myšlenkou, že čisté bytí se rovná čistému Nic, protože bytí a nic spolu úzce souvisí. A souvisí spolu proto, že je obojí stejně neurčité a bezprostřední (oproti Heideggerovi: bytí je konečné, až v transcendentálním Pobytu se stává zřejmým).
Proto je podle Heideggera důležité, aby věda vzala Nic vážně, jelikož jinak si jde sama proti sobě (jen díky Nic totiž může věda učinit nějaké jsoucno jako předmět svého zkoumání). Proto Heidegger vyzdvihává onu potřebu, aby věda vycházela z metafyziky. Jedině tak jí totiž nepůjde pouze o nějaké hromadění vědomostí, ale o poznání pravdy jak v přírodě, tak v dějinách.
Metafyzika tedy náleží k přirozenosti člověka. Metafyzika je dokonce podle Heideggera Pobyt sám. Proto i filosofování patří k člověku. Filosofovat pak není něčím jiným něž-li uvádět metafyziku do pohybu (tím, že se nebudeme bát úzkosti, tedy naší základní možnosti Pobytu v celku).

[1] Poměr vazby pravdy k bytí bytnosti člověka se totiž děje skrze rozumění. V tomto rozumění se pak můžeme ptát po smyslu. A ptát se po smyslu bytí je jako ptát se po pravdě bytí. A je to právě čas, který náleží ke skrytému způsobu pravdy bytí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama