Heideggerova úzkost pro zdroj slasti...aneb naučme se vidět svůj smysl

26. března 2008 v 18:46 |  Kikiklopovo oko

Heideggerova úzkost pro zdroj slasti...aneb naučme se vidět svůj smysl

Dnes jsem si po dlouhé době udělala čas a přečetla jsem si všechny mé články. Ani nevíte jak je přínosné něco takového udělat. Za prvé jsem zjistila, že je tu spoustu článků z těch nejhlubších míst. Z míst, která člověka bolí. A já si nebudu na nic hrát, páč vím, že ty nejnitěrnější články, takové když je člověku ouzko, u mne pramenily ze vzpomínek na jednoho člověka. Je ale jedna věc, která je více než povzbuzující. Když jsem všechno to mé tlachání brala po měsících......zjistila jsem, že jich ubývá. Na každého z nás někdy padnou chvilky, kdy si uvědomíme, jak já pravím... tíži lidského bytí. Kdy se v nás otevřou staré rány a když do toho ještě venku pěkně lije máme pocit, jako bychom se jich nikdy nemohli zbavit. Pocit marnosti pokročit vpřed, když na zádech cítíme ten obrovský balvan a nevíme, co udělat proto, abychom ho shodili. Zkusili jsme vše. Marnost nad marnost. Ale vše jsme nezkusili. Jsou to totiž právě chvíle ouzkosti (a bude zde o tom ještě řeč), kdy se člověku zobrazuje svá lidská existence ve svém neobjemném celku. Jsme ponořeni sami do sebe, ačkoliv jsme venku. Vidíme se v celé naší perspektivě. Je nám zle..a nevíme z čeho....V takových to chvílích často říkáme: "Mě je ňák divně..........., necítím se nijak..." To je právě vono. Koukáme na sebe z venku ač jsme ponořeni hluboko v nás. Jak říká Heiddeger........"nicotníme." Je to okamžik, kdy se člověk setkává se svým bytím v celku..... okamžik, kdy se člověk sám sebe může pochopit ve svém celku. To znamená pochopit se jako konečnou bytost. A tak se i přijmout. To je velmi důležité. Je to totiž právě naše konečnost, která nás nutí jednat. Neodkládat věci na zítřek, páč se může stát, že žádný nebude. Uvědomit si, že náš čas jednou vyprchá, a proto už nelze jen sedět a čekat. Je to obrovské tlačítko ON, po kterém, když se zmáčkne následuje obrovské GO! Je to uvědomnění si toho obrovského absurdního lidského boje. Fajn, umřu...., ale než to tak bude, pořádně té absurditě natrhnu prdel. Páč, já tu něco dokážu......., že pak umřu...kašlu na to, jelikož to, co tu zanechám neumře NIKDY. Vau.....hodně silná slova, říkáte si. Ale dokázat to, smířit se s tím, spustit tak tu obrovskou lidskou energii.........po Nietzschesku....sakra tvořivou energii....znamená totiž něco, co jen tak někdo nemá. Znamená to, najít svůj člověčí osobní smysl. Narodil jsem se..nikoliv proto, že má mamka si špatně vypočítala dny, či že se prostě táta rozhodl, že je na čase si pořídit někoho, kdo místo něj jednou bude mejt to zatracený nádobí. Znamená to, že já jsem se narodil, protože........ jednou přijde můj čas. Najít svůj smysl...co nás naplňuje, co nás dělá potřebnými, prostě tu musíme být, páč tohle je prostě na nás......je obrovská věc. Jedině takový člověk totiž může být opravdu šťastný. Šťastný proto, že sám sebe pochopil, nalezl se. Ale nejen sebe, i ostatní. Ví, proč věci jsou takové jaké jsou a nebude sám před sebou utíkat. Takový to člověk nepotřebuje skrýš, páč má to své, co přečnívá nad ostatními. Nebojí se jednat, a to i proti proudu... cítí, že to tak musí být. Člověk se smyslem, se smrti bát nemusí. Něco tu započal, položil další cihlu, na které se už bude jen dál stavět. Jen takovýto člověk si pak uvědomuje plně svou zodpovědnost. To, že celý jeho život, svět okolo nás je obrovský dar. Dar, o který je třeba pečovat. Nelze zavřít oči, je třeba vzít za něj zodpovědnost. A nikoliv si zvolit pár rádoby nadšenců, který to za nás zařídí. Nezařídí. Jen ty sám. V tom to tkví. Husserl totiž přišel na jednu parádní věc. O ní tu mimochodem bude taky řeč. Totiž na to, že nikoliv svět tu sám nějak od sebe má smysl. Prostě tu nějak je a těčka...a člověk se s ním musí už vypořádat. Nikoliv. Husserlova situace je úplně opačná. Jeho svět života je osmyslněn živým bytím. Je to tráva, co dává smysl krávě atd... Tak i člověk teprve světu kolem dává smysl. Neboť ho nějdřív musím nějak chápat. To je opravdu zajímavá věc, páč to znamená právě onu odpovědnost. Máme to takové, jaké jsme si to udělali. Nikoliv takové, jaké se ono samo někde na dvorku u babči..udělalo z báboviček. Podobné je to i s vidličkou. Bez smyslu vidličky, tedy toho, že to musí mít nějaké špičaté hroty, aby na to šlo něco nabodnout, by asi vidlička těžko vznikla. Když člověk něco tvoří, už předem totiž ví, co tvoří. Nejdřív je tedy idea vidličky, pak až vidlička. Teď by mě asi u nás na fakultě pěkně zmasili, páč tu melu pátý přes devátý, ale co...:)
Proč to ale píšu......jak jsem řekla na začátku, na každého to někdy padne, někdo se jde někam opít, někdo jde s kámošema, někdo se zase naopak sám v sobě uzavře, podléhá svým depkám....neví kudy kam. Ty rány v nás se nehojí a nehojí. Jak jsem řekla...zkusili jsme vše....marnost nad marnost, ale jedno...jsme ještě nezkusili. Jsou to právě tyto hutné chvíle, které nás pořádně vysávají.....kolikrát nás odpálkují i na samotné dno. I z nich lze ale čerpat...kdyby se mi nestalo, co se stalo....kdyby to nepřišlo..nikdy bych totiž nic podobného nenapsala. Nikdy bych nepocítila tu vlnu energie, která přišla sice pozdě, ale přece. A to je právě na tom to nejdůležitější....chtělo to čas..obrovská kus času....jak si jen pořádná darda mohla vynutit, ale, jak říkám, přece ta energie přišla. A s ní i nemalé poznání.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama