Smrt ve vaně

26. března 2008 v 13:39 |  Kikiklopovo oko

Smrt ve vaně

Je to už pěkných pár dní, co jsem se rozhodla se pořádně poválet ve vaně (jinak jsem čistotná holka). Následovala jsem totiž slova našeho profesora na fenomenologii doc. Pince, který v oblibě cituje E. Lévinasův výrok "koupání se v živlu." Čímž se myslí momentální štěstí člověka- člověku nic nechybí, a tak je ve fázi koupání se v živlu. Pinc pak velmi rád teorii převádí do praxe, což je jeden z hlavních argumentů, proč by se v životě nesprchoval. Když v živlu........ tak doslovně. Tak jsem si tak usmyslela tuto živelnou koupačku taky dopřát, možná s malou nadějí, že mi ňáký to štěstíčko přinese.....a ono.....ejhle. NIC. Spíš jsem se málem udusila, páč jsem vdechla obrovskou bublinu...... . Někomu se to může zdát více než úsměvné...ale ano, existují i tací, řekněme infantilně debilní týpkové, kteří prostě si mohou způsobit smrt ve vaně nikoliv utopením, ale vdechnutím mýdlové bubliny. A to jsem přesně já. Když si teď čtu, co jsem napsala, zjišťuji, že mě to plkaní právě nesmírně začalo bavit:) Nicméně...popojedem. A jak jsem se tak dusila a kýchala....a nevim co ještě, přišla mi na mysl otázka smrti. Ani nevim zda to bylo proto, že jsem se s ní (z důvodu náhlé změny mé člověčí barvy pleti na decentně namodralou) už chtěla vypořádat.......ale prostě jsem o ní začala přemýšlet. Docela jsem se tím uklidnila, uzavřela s bublinama mír a přilila ještě trochu horké vody. A jak si tak přemejšlim, tak mě napadlo (teď se sem opravdu vůbec ta myšlenka nehodí, páč je děsně vážná a já tu z toho udělala totální frašku...nicméně popojedem:)), že to, jak dnešní ateistický moderní člověk pohlíží na smrt je strašně zvláštní. Totiž, když Vám někdo blízký umře (nikoliv stářím), či nedej bože - vy sami máte smrt v nedohlednu, naříkáte, jak je to strašně nespravedlivý. Určitě každému přijde na mysl, proč zrovna já, proč ten dotyčný musel umřít zrovna mě. Co jsem komu udělal.....atd. Prostě to bereme jako určitý trest, který na nás spadl.....ještě k tomu pěkně blbě a my máme pocit, že se s tím nikdy nedokážeme vypořádat. Ha. Jenže proč smrt bereme jako trest? Toť brá otázka. Nic jiného mi nenapadlo, než že by to mohl být pozůstatek křesťanského myšlení. Ono také není divu, když celá západní Evropa stojí na křesťanských základech. Z křesťanství jsme si teda ledaco očividně ponechali...asi nevědomky, a je mi úplně šuma, že všichni alá satanisti, a nejenom oni, by se teď nejradči pozvraceli: "No to přece není možný!" Ale ono je....chá chá. Kyš kyš. Nu, ale abych se už konečně dokopala k tomu, oč mi běží. Přijde mi totiž smutné, že jsme si právě z toho křesťanství, v téhle souvislosti, vzali jen to zlé. Někdo nás trestá něčí smrtí. Ještě je tak hnusnej, že se jedná o smrt někoho nám blízkého. A vůbec, co si to ten Někdo dovoluje! Jenže.....kdybychom se to snažili dokončit a vůbec pochopit, museli bychom si také položit otázku, proč to vlastně ten Někdo dělá. Áha. A ten Někdo.......v křesťanství Bůh, je přece ten nejvyšší dobrý. On by nás netrestal, jen tak pro nic. Dokonce o trest ani nemusí jít. Naopak by nám svým počínáním něco chtěl říct. Třeba by i chtěl, abychom si uvědomili něco pozitivního. A třeba to celé, zprvu tak moc bolestné, dokonce udělal jen kvůli našemu dobru.....kvůli nám. Aby nám něco došlo. Ha. A jsme u toho. Je to težké, ale myslim, že tento náhled by mohl alespuň trošku pomoci k překonání počátečního zármutku.
Nicméně popojedem.........
Nu a jak jsem tak ležela v té vaně a přitom jsem si neustále připouštěla horkou vodu, a pára stoupala a stoupala....až se na stropě začaly tvořit malé kapičky vody, rozhodla jsem se, že " mé živelnění" ukončim a vylezu. Bubliny už totiž dávno dobublinovaly a já byla od horké vody rudá jak sezónní rajče. Tak jsem začala s lezením. A to byl kámen úrazu. Když jsem tak lezla, totálně se mi zamotala hlava až to se mnou švihlo na studené dlaždičky. Myslim, že důvod mého švihnutí nemusím objasňovat. Nejenže jsem se při mém pádu vstříc chladné podlaze ještě stačila majznout do hlavy o umyvadlo, ale ve snaze se naposlední chvíli zachránit, jsem se pokusila chytit vešáku na ručníky, který, samosebou naprosto šibalsky, se zrovna rozhodl vypovědět službu a velice ochotně mi zůstal v ruce. A jak tam tak ležim, rozpláclá, hledíce upřeně do stropu......říkam si: "ty blbče jeden, proč zrovna já?!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama