Kantova etika

7. dubna 2008 v 17:05 |  Kiklopova knihovna
Kantova etika
Historické pozadí
Než se pustíme do vykládání Kantovy etiky, nebude na škodu se podívat do historického prostředí v němž Kant žil, a které zajisté ovlivnilo jeho myšlení.
Tehdejší německá společnost v 17. století prodělala totiž řadu změn. Století náboženských válek nejenže zanechalo onu povinnost, že všichni obyvatelé země museli následovat svou vrchnost v jejím církevním vyznání, ale hlavně jejich následkem veškerý lid i šlechta propadla naprostému zoufalství a skepsi. Války totiž nejenže za sebou zanechaly bídu a nespočet mrtvých, ale hlavně naprosto nic nevyřešily. Ten Bůh, jež měl veškeré konání světa na svědomí, a který také měl stát po boku věřícího lidu a ochraňovat je byl najednou ta tam. Svět tedy potřeboval jinou garanci, jinou záruku příslibu. Tou se podle R. Descarta měla stát věda. O této myšlence nového budování světa pojednává ve své Rozpravě o metodě. Tam se můžeme dočíst, že než se věda dostane do takového stádia, aby mohla převzít zodpovědnost za chod světa, jež dříve náležela Bohu, bude to trvat alespoň tři-sta let. A v tomto provizorním časovém období bude podle Descarta vládnout dosavadní morálka.
Úplně jinak to viděl Leibniz. Tento filozof, a mimo jiné i všestranný vynálezce, zastával názor, že se Evropa, která je čím dál tím více materialisticky založená, řítí vstříc nejen hrozivé revoluci, ale také upadá do doby plné anarchie a ateizmu. Proto usiluje o obnovu Staré Říše Římské ještě před jejím zánikem a snaží se sjednotit veškerá dosavadní katolická vyznání. Tento pokus se mu ovšem nepodařil. Ale je zde daleko závažnější fakt, který nás vzhledem ke Kantovi zajímá. Leibniz byl totiž autorem myšlenky předjednané harmonie, ze které vyšla celá Kantova mravní koncepce. Předjednaná harmonie je něčím ,co v našem světě vládne, a co nám odkázal samotný Bůh. Proto je náš svět i přes veškerou svou bídu tím nejlepším místem z celého kosmu. Bůh je tedy jakýsi geometr, jež stvořil svět podle míry, čísel a váhy. Podle Leibnize by tedy úkolem budoucí filozofie mělo být sepsání dalšího evangelia.
V neposlední řadě měl na Kanta vliv i Pietizmus, který čím dál tím více nabýval na své síle. Tento velmi přísný směr měl za svůj hlavní úkol činit "křesťany pravým křesťanem." Panoval v něm velmi přísný duchovní režim, jeho základní technikou bylo pozorování sebe sama a okolí, ctností bylo záměrné přetěžování se a povinností bylo zoufat nad svými hříchy.
Kantův kategorický imperativ a jeho slabé stránky
Pro pochopení Kantovi etiky je nutné si uvědomit, že Kant vidí rozdíl mezi nutností a povinností. Nutnost je například něco, co se týká přírodních zákonů. Ty jsou totiž zcela nezpochybnitelné: jako například ta skutečnost, že kámen vždy padá vlivem gravitace k zemi. Naproti tomu Kant staví povinnost, která se týká oblasti základních lidských svobod. To, že cítím nějakou vnitřní povinnost, mně sice zavazuje, ale nejsem k ní (na rozdíl od kamene) fyzicky nucen. Proto se Kant rozhodl v oblasti lidských mravů najít něco tak silného a pevného, jako jsou přírodní zákony. A toto něco, co by mělo charakteristiku přírodních zákonů, a jež by vycházelo pouze z našeho rozumu, nazývá příkazem neboli imperativem. A tak vznikly tři Kantovy imperativy, přičemž ten třetí nazývá praktickým imperativem:
1) Jednej podle takové maximy, od které můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.
2) Jednej tak, jakoby se maxima tvého chování měla na základě tvé vůle stát obecným zákonem.
3) Jednej tak abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého. Vždy jako s účelem a nikdy jako s prostředkem. To znamená jinými slovy: Jednej tak, abys jednal s druhými jako s účelem, nikoliv jako s prostředkem.
Jak už jsem se zmínila, duchovní život a samotná víra v Boha se po třicetileté válce dosti změnila. Lidské myšlení už nebylo tak striktně vymezeno příkazy z desatera, z něhož jste kvůli následnému božímu trestu nemohli vybočit. Hrůza ze spáchaných hříchů a jejich následném potrestaní se naopak vytratila. Toho si byl Kant naprosto vědom, a proto se rozhodl najít způsob, jak by toto nahradil. Jako východisko viděl Kant smířit se s tím, že žádná lidská svobodná vůle neexistuje. A druhou zásadou by mělo být uvědomění si, že i člověk má schopnost vlastním přičiněním nahlédnout evidenci určitých mravních zásad.
Ovšem ačkoliv Kantovy imperativy z hlediska desatera naprosto platí, a to byl také hlavní důvod Kantova úspěchu, podíváme-li se na ně z hlediska praxe, zjistíme, že se pomocí Kantovy etiky nedá žádný etický problém vyřešit. Tak za prvé: už sama myšlenka smíření se s neexistencí svobodné vůle není možná. Další problém spočívá v jeho druhém imperativu, který jinými slovy říká: "jednej tak, aby tak mohli v maximální míře jednat všichni ostatní." Všichni jsme tedy pod stejným zákonem a každý z nás koná svůj skutek, protože ho on sám považuje za dobrý nebo alespoň za nezbytně nutný. Tím ho lze ale ospravedlnit, protože ho vlastně myslíme dobře. S tím souvisí další problém, a totiž, že jde ospravedlnit i jakýkoliv špatný skutek.
Podle prof. Sokola tento problém hlavně souvisí s tím, že zatímco biblické příkazy nám určuje Hospodin, Kantovy příkazy nám říká jakoby rozum, na který se můžeme vymluvit. V nejhorším se totiž můžeme označit za ty, kdo rozum nemají. Tím Kant podle prof. Sokola zredukoval mravní uvažování na tu nejmenší myslitelnou část, jež je soustředěna pouze do okamžiku rozhodování. Nikoliv do budoucnosti. Od té doby se také za normálního člověka považuje ten, kdo se dokáže vůči tomu, co se pokládá za rozumné disciplinovat. To, co se pokládá za rozumné je tedy vždy dosti relativní a zneužitelné.
"Kantův kategorický imperativ je tedy ekvivalentem Leibnizovy monády. Je tedy také elementární a je celým miniaturním vesmírem, ačkoliv tak zjednodušeným, že v sobě nenese žádný náboj."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama