Kulhavý poutník Josef Čapek

7. dubna 2008 v 17:09 | J.Patočka |  Kiklopova knihovna
Kulhavý poutník Josef Čapek
Jan Patočka
Úvod
V tomto díle autor poukazuje na velmi neobyčejnou osobnost Josefa Čapka. Na osobnost nesmírně citlivou, nesmírně lidskou, jež byla podle mého názoru autorovi velmi blízká. Jeho pohled na svět, ale i na Čapka samotného, pak poodhaluje ve dvou spisech. Tím prvním je jeho spis o Kulhavém poutníkovi, jež je Čapkovým dialogem se svým já. Druhá kniha - Psáno do mraků -zase obsahuje řadu úvah, které jsou plné aforizmů, a jež zachycuje Čapkovy myšlenky a pocity po roce 1938.
Ačkoliv by se zprvu mohlo zdát, že Josef Čapek tím, že je malíř svou pozornost spíše obrací na vnější věci, jako je barva či tvar, tak musíme upřesnit, že jeho hlavním zájmem je naopak pozorování věcí niterných. A právě pro tuto jeho obrácenost k nitru byl Janem Patočkou označen za myslitele. Ovšem nikoliv už za filosofa. O Čapkovi lze totiž říci, že se pokoušel najít životní moudrost, kterou on sám pokládá za "poslední životní ustálení tváří v tvář podstatným životním křižovatkám a zkušenostem, jež člověk jako člověk činí." Tím, že tedy jeho hlavní náplní myšlenek je sám život, můžeme v jeho způsobu uvažování najít podobné paralely s pozdně středověkými hledači Boha a pravdy. Přičemž jejich vliv je dosti patrný i v jeho díle o Kulhavém poutníkovi. S nimi ho také spojuje jeho vážnost a přehnaná poctivost, přecházející až do úmorného puntičkářství v této oblasti, kdy nikdy za žádnou cenu neodvrací svou pozornost od svých věcí, jež pokládá za podstatné. A to i kolikrát přes jejich značnou "těžkost."Ovšem ačkoliv je toto souznění s tehdejšími "hledači pravdy" opravdu veliké, neznamená to, že by se Čapek uchyloval do jejich doby a z té své byl tedy vytržen. Spíše naopak.
Hlavní Čapkovy myšlenky jsou jasně nastíněny v jeho studii o tvořivé povaze dnešní doby. Pro Čapka je devatenácté století "epochou složitého a vášnivě žitého života individuí a kolektivit." Je to doba, kdy se v lidech vytrácí náboženská víra, která je nahrazena až slepou vírou ve vědu.Přičemž podstata, takto vzešlého nového lidství, je neustále skryta. Tento moderní atheistický duch tedy také ,jakoby náboženskou tendencí, se snaží dostat nejvýše, ale s tím rozdílem, že tam nehledá ani pomoc a ani rozhřešení. Chce všechno překonat a podmanit si. A to i v oblasti přírodních zákonů.
Hlavní náplň Čapkova přemýšlení je tedy soustředěna do poznávání ducha tohoto "atheistického věku." Do pronikání do smyslu duchovnosti této nové technické doby. Ovšem Čapka nezajímá pouhá tato techničnost. Jeho pozornost se soustřeďuje nejen na hledání místa člověka v tomto světě, ale i v tom přírodním. Pro přelom z 19. do 20. století bylo totiž charakteristické, že se zde mísil vliv pozitivizmu s romantizmem, jako to můžeme vidět u Comta či u H. de Balzaka. Dále je pro toto období příznačný tzv.: "dialektický problém humanistického období." Ten spočívá v tom, že se pohlíží na člověka jednak jako by byl součástí přírody a zároveň jako na někoho, kdo ji neustále pokouší přemoci a podmanit si ji. A tato rozervanost samozřejmě zasáhla i Čapka.
Podle Čapka se autonomie člověka v přírodě ztělesňuje hlavně v oblasti umění. V umění totiž spatřoval nikoliv intelektuální hru, určenou pouze pro úzký okruh vybraných umělců, ale naopak v něm viděl lidskou potřebu sebevyjádření - jakési nutkání nechat vyplout své nitro na povrch, - jež je zakotveno v lidech už od pradávna. Podle Čapka mají tak lidé jedinečnou možnost jak pocítit něco "více," co je překračuje. Ovšem toto lidské nitro, toto "více," se Čapek nepokoušel zachytit pouze svými kresbami, ale hlavně se ho snažil přímo prožít a ujasnit si ho ve svých myšlenkách. A právě o tomto pojednává jeho humanistický spis Kulhavý poutník.
Tento spis pojednává o belhajícím se poutníkovi, který se trmácí po jeho životní cestě. Symbol cesty byl použit už nespočetněkrát. A ještě ve spojení s poutníkem to vždy korespondovalo se spojitostí otázek bytí, času a člověka. Ovšem u Čapka zaznamenávám značný rozdíl. V jeho podání se cesta ubírá skutečně z neznáma do neznáma. Kulhavý poutník jde těžkým chodem, jeho okolní svět je naprosto reálný, takže si ho není možné odmyslit. Onu kulhavost pak Čapek vykládá tak, že "úplná resorpce do reality není u člověka vůbec možná, a právě to, že ji vždy něčím přesahujeme, že tedy nechodíme v životě vždy po stejně dlouhých nohou, znamená kulhavost." Ovšem na druhou stranu zde musí existovat vyváženost, a tedy, kde je kulhavci ubráno, musí mu být taky někde přidáno. A proto také kulhavec některé životní události vnímá daleko procítěněji a silněji, než ostatní. Čapek tedy v kulhavosti vidí klad, o kterém nás chce přesvědčit.
Čapkův člověk není žádný bůh ani polobůh. Naopak k jeho pojetí člověka je určitá vada či slabost něčím naprosto přirozeným. Tím se zásadně liší od klasických humanistů, pro které byla jakákoliv vada jen otázkou minulosti či přítomnosti a nikdy ji nepřikládaly k lidské definitivě. Člověk byl pro ně tedy bytostí zcela nekonečnou. Naproti tomu Čapkův člověk je smrtelný. Ovšem zde vyplívá na povrch další rozdíl, totiž zatímco -například pro Hegera- člověk svou smrtí překonával svoji konečnost a působila tedy proti jeho individualitě, pro Čapka je tomu právě naopak. Jeho smrt individualizuje. Myšlenka smrti nám totiž v Čapkově podání připomíná naší konečnost, a tím nás nutí, abychom náš život prožili pokud možno co nejintenzivněji a nejlépe. Nenachází se tedy nikterak na konci, ale hned na začátku, protože je jakýmsi startujícím bodem veškerého našeho počínání. Smrt pro Čapka tedy umožňuje, že jsme "celí, lidmi efemérními, žijícími před tváří veškerenstva ave vztahu k jeho věčnosti."
Ovšem smrt je krom toho, že náš život individualizuje, čímž ho činí jen naším, důležitá ještě z jednoho hlediska. Smrt náš život také dramatizuje. Život je přece dramatický děj plný zápletek a hlubokých věcí. Čapek vyzvedává život prostý, který připodobňuje k životu stromů a bylin. Tento život má hlavně soukromý smysl pro sebe sama, který tím, že náleží do celku, se také stává smyslem tohoto celku. Poutníkova cesta je tedy znázorněním lidského času. A to, že na ni putuje odněkud někam má svůj hlubší význam. Na jedné straně je zde tedy přítomen onen celek, kterého jsme také součástí (příroda, vesmír), a jež se tváří jako by na nás nikterak nezáleželo a na straně druhé, zde vystupuje právě naše individualita a náš život, který smysl určitě má. Toto "odkud a kam" nás tedy nutí si uvědomovat, že náležíme k nějakému celku, ale zároveň tím, že nevíme kam jdeme nás vlastně činí i nevědomími. Nevíme kam se náš život přesně ubírá. Vše záleží na nás samotných. Tím se toto uvědomění, vyplývající z této otázky odkud a kam, stává spíše záporným. Víme totiž, že vlastně nic nevíme. To také připodobňuje našeho kulhavce k Sokratovi. Tato nevědomost co bude, totiž zanechává jakousi starost onoho posledního "odkud kam" - totiž starost o naší duši. Víme totiž, že nic není hotovo. Na spoustu otázek jsme ještě nenašli odpověď. Ta nám totiž v našem novém věku není dána ani nebem a ani ji nemůžeme vyčíst na zemi. Co s tím? Pro Čapka je tou nejposlednější otázkou jakou si člověk může položit, tím maximem, k čemu vývoj života mohl dojít, právě ona duše. Žádný Nietzscheovo nadčlověk, ale duše. Ovšem otázka není odpověď, Co tedy bylo dříve člověku jasné, se nyní stává zase otázkou. "A nedostává-li se nám odpovědi od Boha, od toho, co je vyšší, nemůže si je dát nadiktovat přírodou, tj. tím, co je nižší. Podle Čapka tedy do běžného života musí zasahovat něco z metafyziky. A to té, kterou jsme."
Toto zasahování celkového bytí do života je podstatou duše. Naproti tomu je v člověku přítomna ještě další "substance," která soutěží s duší od nadvládu nad člověkem. Je jí Osoba -stránka životního úspěchu, onen prospěch, zisk a kariéra. Osoba je tedy dvojník duše, který mnohým, právě pro jejich lpění na této Osobě, nepřijde nikdy na mysl. O duši se tedy musí s Osobou podle Čapka bojovat.
Osoba tedy ztvárňuje ony sobecké instinkty. Náš poutník se také o ní zmiňuje dosti nelibě, kdy ji nazývá démonem. Setkání s Osobou je tedy jedním z těch velkých a nebezpečných dobrodružství na oné cestě, protože ona sama nemá k člověku žádné slitování. A odkud se vlastně vzala? Vytvořili jsme si ji sami a sami jsme si ji také nad sebe povýšili.Proto je také mnoho lidí oběťmi svých pudů a vášní.
Dále má také Osoba společenský původ. Jsme ji nuceni přizpůsobovat společnosti, ve které žijeme, můžeme se v ní dobře skrýt před tím, co nás nějak nepříjemně zavazuje či trápí. Na druhou stranu tím , že sami nadřazenost nad druhými od sebe vyžadujeme, sami si Osobu v sobě pečlivě pěstujeme. Osoba je tedy "falešnou, zobjektivovanou, proměněnou a zredukovanou věcí."A jejím dostatečným úkazem je naše neupřímnost.
Na druhou stranu, bychom bez ní vůbec nemohli existovat, protože tento princip našeho úpadku je od nás naprosto neoddělitelný. A naše individualita s ní také přímo souvisí. Tím, že je člověk (jak jsme zmiňovali v předchozích odstavcích) součastně začleněn a vyčleněn, musí v něm být tedy přítomny dvě protikladné tendence- Osoba a duše. A právě tím, že tyto dvě složky našeho bytí v sobě máme, může být náš život tak nevypočitatelný a složitý a podle Čapka "sehraný v jedné osobě."
Ovšem vlivem, že obě tyto části proti sobě neustále bojují a snaží se ovládnout co největší díl člověka, spojeno ještě s tím, že Osoba může jen brát, bývá duše často vytlačena do funkce pouhého služebníka. Pokud se ovšem duše takto podřídit nehodlá, má to za následek, že náš život je právě tak nepředvídatelný, jako je tomu v životě našeho Kulhavce.
Naopak duše jest pravdou. Ale tím, že je zakotvená v našem vědění-nevědění je věčně nejistá a proto si na mnoho otázek, týkajících se duše nemůžeme odpovědět. Touto nejistotou je tedy duše před Osobou značně znevýhodněna. Ovšem na druhou stranu má velmi silného spojence, kterým je smrt. Ta drží Osobu zpátky. Pro tuto dvojstrannost lidské duše má člověk dostatek prostředků, jak se s ní může vyrovnat. Podle Čapka jsou to například tři lidské stádia: doba biologická, existenčního zápasu a doba smíření. Duše je tedy lidskou mravní základnou, touho po dobru, jejím projevem je umění a Osoba naproti tomu je egoismem a touhou po bohatství. Jejich poměr se odráží v našem svědomí.
Jen jedinou věc náš poutník na své cestě nepotká, ačkoliv by to podle Čapka jistě miloval. Je jím Bůh. Na své cestě jde totiž poutník jen sám. Chce-li být totiž zcela upřímný, musí svou poslední úlohu zvládnou jedině sám se svoji duší.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že je Čapek značný melancholik, i když bezesporu byl, podle jeho vlastních slov je přesto "šťastným člověkem." Jeho melancholie vyplývá z toho, že "i přesto, že je člověk tak významnou bytostí, na jeho úkol být smyslem veškerenstva je moc slabý." Nicméně dobrodružství a úkol je podle jeho názoru třeba nést statečně. Čapkův postoj je tedy zcela bez iluzí, ale přesto plný důvěry a naděje.
Ovšem ještě jednou věcí se zde rozhodl autor zabývat. A totiž Čapkovým spisem Psáno do mraků. Tato kniha je již značně poznamenaná událostmi, které Čapek zažil. Mám na mysli pomnichovské zhroucení, ztrátu jeho bratra a v neposlední řadě jeho pronásledování, jež mělo vést k jeho odtržení od rodiny. Kniha Psáno do mraků, tedy ukazuje "čím je moudrost člověku ve chvílích, kdy se stmívá." Odpověď zní: "zůstal ji věren a ona zůstala věrná jemu." V této knize Čapek popisuje jeho pocity po roce 1938. Lidská existence je v tehdejším světě podle jeho slov tragická: "stojí před námi obrovský úkol, z něhož není úniku."
"Tragický pocit života není totéž jako záporný smysl života." Tato myšlenka podle autora nejvíce vystihuje obsah knihy Psáno do mraků. Přes veškeré tyto pesimistické myšlenky však Čapek pořád bojuje a věří v nějakou naději. "I naposledy se snaží vzbudit jeho silnou duši, jež je mu ochotna věřit, a přece v plném vědomí jeho tragiky."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama