Kulturní integrace, problémy a možná řešení

7. dubna 2008 v 17:03 |  Splachovátko (na nácky)
Kulturní integrace, problémy a možná řešení
Abstarkt
V této stati se budu zabývat otázkou kulturní integrace. Konkrétně mi půjde o to ukázat, co je možnou příčinou kulturních konfliktů a jaké jsou možnosti jejich řešení. K tomuto problému pak přistupuji v rámci jednotlivých podotázek. K pochopení toho, proč kulturní odlišnosti vyvolávají řadu konfliktů, je podle mého názoru zapotřebí nejdříve ukázat, jaký význam zastává kultura v lidském životě. Při řešení této otázky pak budu vycházet z několika autorů, hlavně z R. Murphyho, J. Kellera a Z. Baumana, kteří se tímto problémem ve svých publikací zabývají. Navíc tito autoři mají společné to, že zdůrazňují význam kultury jako "systém očekávání" a předvídání lidského jednání, což shledávám pro pochopení mého problému za klíčové. Dále se hodlám zabývat otázkou "Obrany proti "narušovatelům řádu" a možnými mechanismy "obnovy pořádku."" Zde nejen vyložím možný důvod, proč se určitá kultura tolik obává všeho, co je pro ní neznámé a cizí, ale také se zde budu snažit poukázat na nejrůznější mechanismy, kterými se snaží proti tomuto "cizímu" bránit. V této části pak budu vycházet hlavně z díla Z. Baumana: Myslet sociologicky. V třetí části se pak budu zabývat "etnocentrismem," jako jedním z hlavních příčin kulturních konfliktů. A dále jeho možným řešením, totiž "kulturním relativismem." Jako pomocná literatura mi zde pak posloužila hlavně kniha L.V.Strausse: Rasa a dějiny a dále pak publikace J.Jendourka a R.F. Murphyho. V poslední otázce, jež jsem nazvala "Možné modely řešení kulturních rozmanitostí společnosti" se pak budu zabývat třemi základními modely řešení interetnických vztahů, jež ve své publikaci předkládá Giddens.
Než začnu se samotným výkladem toho, jaký význam kultura v životě člověka zastává je zapotřebí si tento pojem jasně definovat. Kulturu lze obecně chápat jako "celistvý systém významů ,hodnot a společenských norem, kterými se řídí členové dané společnosti, které prostřednictvím socializace předávají dalším generacím." (Murphy 2004;32)
Kulturu tedy tvoří hlavně tři prvky: jednak se jedná o hodnoty, jež lidé zastávají; dále o normy, které dodržují a v neposlední řadě jsem také patří veškeré hmotné statky. (Giddens 1999;32)
Ovšem je nutné poznamenat, že kromě těchto výše zmíněných definic chápu kulturu také jako "souhrn vzorců chování v konkrétní sociální skupině bez ohledu na její velikost a trvání." (Jandourek 2007;136) Je tomu tak proto, že v rámci této statě uvádím často pojem kultura právě ve smyslu určité skupiny s čistě specifickými hodnotami, normami a vzory chování. Pojem "kultura" tak často dávám do blízké souvislosti s pojmem "etnické skupiny." Jelikož ovšem pojem "etnicita" označuje "kulturní praktiky a názory určité skupiny lidí, které ji odlišují od ostatních," (Giddens 1999;228) myslím, že toto sblížení není chybou, jelikož vlastně míní totéž.
Význam kultury v lidském životě
Zvýše uvedené definice je tedy patrné, že bez kultury by žádná lidská společnost vůbec nemohla existovat. Jsou to totiž právě normy a hodnoty, které určují naše jednání a pomocí nichž se dokážeme orientovat v celém sociálním světě. Jedná se o jakési naučené vzorce chování, které nám říkají "jak na to." Kultura je mimo jiné souhrn veškerých znalostí, přesvědčení a návodů na přežití, jež určitá společnost stačila nashromáždit. (Murphy 2004;33) Podle Kellera je kultura dokonce jakousi náhražkou instinktivní nevybavenosti člověka pro jeho přežití v přírodě. Je to právě ona, pomocí níž jsme se schopni adaptovat vůči různým změnám a tlakům přírody. Toto přizpůsobení se, pak probíhá modifikací našeho prostředí. Aby tato přeměna prostředí vůbec byla možná, musí však mezi lidmi existovat něco jako schopnost koordinace. Ta je zajištěna pomocí schopnosti dorozumívat se prostřednictvím symbolů. (Keller 2004;179-180)
Symbolem máme na mysli jakýsi znak "obdařený obecným či abstraktním významem." (Murphy 2004;31) "Pomocí symbolů lidé organizují své pocity a zkušenosti do smysluplných forem a vnášejí do svého světa určitý řád, což jim umožňuje lépe se orientovat a vyrovnávat se s prostředím, ve kterém žijí." (Keller 2004;49) Bez této komunikace bychom nebyli například schopni rozvinout mentální procesy, abstraktně myslet, získávat informace i o věcech a událostech prostorově či časově vzdálených, ale také by neexistovala žádná forma sociální organizace. Tato schopnost symbolické komunikace je pak pro Kellera jedním ze základních znaků lidské kultury. (Keller 2004;49-50)
Jak už bylo řečeno, kultura nám do našeho života vnáší určitý řád. Ten reguluje nejen kontext našeho života, ale také zároveň vytváří jeho motivy a cíle. Řád je pro nás důležitý hlavně z toho důvodu, že nám dovoluje odhadovat, co se stane. Navrhnout řád totiž mimo jiné znamená "manipulovat s pravděpodobností událostí." (Bauman 2004;157)
Této potřeby řádu ve společnosti, a tedy nutnosti předvídat lidské chování, si všiml i Georg Simmel, kterého ve své práci cituje Murphy. Podle jeho slov význam kultury totiž nespočívá pouze v tom, že nám říká, jak máme v dané situaci jednat, ale hlavně v tom, že nám dává možnost odhadnout, jak v té samé situaci budou jednat druzí. Bez tohoto předpokladu by pak podle jeho názoru "všechny sociální styky skončily pohromou." (Murphy 2004;32)
Podobný poznatek učinil i Keller, který takovéto očekávatelné jednání popisuje pomocí institucí. Instituce jsou "ustanovené, stereotypizované, rutinní způsoby jednání běžné v určité skupině či kultuře." (Keller 2004;69) Jedná se o očekávané způsoby řešení určitého typu problému v rámci dané kultury či společnosti. Všichni se v daných situacích tedy chovají a řeší své problémy tak, jak si myslí, že se od nich očekává. Na oplátku pak si mohou být jisti, že se druzí zachovají v podobné situaci stejně. (Keller 2004;70)
Tento fakt možnosti předvídat jednání druhých je pak podle mého soudu pro náš problém velmi důležitý. Představuje totiž jistý prvek známého, čímž nám zaručuje jistou sféru bezpečí.
A je to právě ona sféra bezpečí, která je pro člověka tolik důležitá. Naše kultura pro nás totiž představuje dobře známé pole působnosti. Zastáváme její hodnoty a řídíme se normami, které nám určuje. Všichni jsme schopni se dorozumět nejen pomocí stejného jazyka, ale hlavně díky společnému podvědomí. Je tedy zřejmé, že zatímco se v rámci naší kultury budeme cítit bezpečně, na vše ostatní, co se nalézá za hranicemi takto vytyčeného známého rámce, budeme pohlížet s jistým podezřením a opatrností. (Bauman 2004)
Celé situaci ještě přidává na síle Baumanovo tvrzení, podle kterého je pro člověka typické, že rozděluje lidi kolem sebe na "My" a "Oni." Přičemž "My"znamená skupinu, k níž patříme a jíž rozumíme. Naopak do skupiny "Oni" řadíme ty, jejíž chování nechápeme či dokonce z nich máme strach. Člověk pak svou podstatu vyvozuje právě z onoho vymezení vůči "Jinému," vůči "Těm Ostatním." "Protiklady se tedy jako takové stávají nástroji, jichž užíváme k mapování světa." (Bauman 2004;43-44)
Cizí skupina, a tedy i cizí kultura, nám slouží jako "imaginární opozice, kterou potřebuje k soudržnosti a sebeidentitě skupiny naší." (Bauman 2004;44) V rámci naší skupiny jsme pak udržování pocitem sounáležitosti, sympatie, vzájemného porozumění a důvěry. A to samé platí i v rámci kultury.
Obrana proti "narušovatelům řádu" a možné mechanismy "obnovy pořádku."
Ovšem v dnešní moderní společnosti, jež hojně bývá označována za multikulturní, se těm "cizím" dá vyhnout jen těžko. A jednotlivé kultury si mohou být navzájem velmi odlišné a tedy i velmi cizí. To v nás opět může vyvolat strach a nejistotu, kterou můžeme vůči tomuto neznámému pociťovat. A proč nás cizinci vlastně tolik děsí? Hlavní důvod je pak podle Baumana prostý. Je jím totiž možnost nabourání našeho již dobře zakotveného řádu, našeho způsobu života, jež nám dával pocit jistoty. Naše zastávané hodnoty, normy, navyklé způsoby chování tak mohou být zcela zpochybněny a dobře zaběhlý řád může být vystřídán naprostým chaosem. (Bauman 2004)
Kvůli obraně námi zastávaného řádu se začnou striktně vytyčovat hranice, v rámci kterých si tato kultura bude snažit upevnit svůj monopol na normy a hodnoty, na nichž je její řád budován. Naroste-li tento strach do své radikální podoby pak se mohou začít uplatňovat některé formy "xenofobie" (strach z cizího) či "heterofobie" (strach z odlišného). (Bauman 2004;164)
To se zprvu může projevovat pouze různými urážkami, snažící se nově příchozí skupiny zesměšnit. Ovšem tento strach může vyústit až do projevů diskriminace, například tím, že se určité skupině upřou nějaká práva. Dále se může jednat o jistou formu separace, nejčastěji pak o umístění menšin do vytyčených rezervací a ghett. Zkrátka se majoritní skupina bude co nejvíce snažit o to, aby život těchto "nechtěných přistěhovalců," co možná nejvíce znepříjemnila, a tím je tak donutila odejít. Pokud ani toto ovšem nepomůže, může být uplatněna daleko drsnější metoda, jakou je násilná emigrace určité skupiny. Či vše může dospět až do podob fyzické likvidace, tedy genocidy. Podle Baumana je to právě genocida, jež je krajní a nejodpudivější metodou "obnovy pořádku." (Bauman 2004;52)
Etnocentrismus a kulturní relativismus jako možné pohledy na rozmanitost kultur
Jak už bylo řečeno, lidské kultury se vyznačují značnou různorodostí. Normy a hodnoty zastávané jednou kulturou se tak v očích jiné mohou jevit jako zcela nepochopitelné až absurdní. Toto nepochopení nebo neochota se cizí kulturu vůbec snažit pochopit pak pramení z toho, co bývá označováno jako "etnocentrismus." Ten pak bývá popisován jako tendence posuzovat "jiné kultury podle měřítek té vlastní." (Giddens 2005;39) Přičemž tento postoj se vyznačuje přesvědčením, že "kultura vlastní skupiny je nadřazena kultuře jiných skupin, že je morálnější, správnější a více odpovídá požadavkům zdravého rozumu." (Jandourek 2007;76) Zajímavý pohled nabízí i Claude Lévi-Strauss, který hovoří o tendenci přednostně vyvrhovat do přírody vše, co se nepodřizuje normě, ve které žijeme. (Strauss 1999;16) Jako typický příklad pak uvádí termín "barbarský či divošský," jímž označujeme vše, co se nám v rámci našeho myšlení, víry či způsobu života jeví jako nepochopitelné a tedy cizí.(Strauss 1999;15) Přičemž zdůrazňuje, "odmítáme-li připustit, že ti, kteří se jeví jako nejvíce "divošští" nebo "barbarští" představitelé jiných kultur a jiných zvyků, jsou rovněž lidmi, jen od nich přejímáme jeden z jejich typických postojů. Barbar je především ten, kdo věří v barbarství." (Strauss 1999;17)
Ačkoliv se tomuto postoji, tedy tendenci posuzovat jinou kulturu očima té naší, v určité míře asi každý z nás neubrání, přesto bychom se měli snažit od ní co nejvíce oprostit.
Opak "etnocentrismu," a tedy možným řešením celé situace, by se pak podle mnohých autorů mohl stát "kulturní relativismus." Tento přístup vychází z teze, že "každá kultura je jedinečnou entitou, jejíž hodnoty, zvyky a normy nemohou být hodnoceny měřítkem jiné kultury." (Jandourek 2003;182) Tento přístup pak zdůrazňuje toleranci způsobu života cizích kultur a vyzívá k respektování jejich hodnot. Ovšem i tento postoj může vést k mnoha problémům. Jedním z nich je "morální relativismus." Jako příklad pak autor uvádí kruté zacházení se ženami, jako předmět autentické tradice jisté kultury. (Jandourek 2003;182) Podobný problém zmiňuje ve své knize i Murphy, podle kterého se stal "kulturní relativismus" jedním z "nejvýznamnějších a zároveňnejkontroverznějších příspěvků antropologie." (Murphy 2004;37) Tento postoj, rovněž jako u Jandourka, totiž vyvolává značné rozepře v rámci "etické filosofie." I podle něho je těžké určit hranice tolerance rozdílných hodnot a praktik daných společností. (Murphy 2004;37)
Možné modely řešení kulturních rozmanitostí společnosti
Jak tedy řešit prolínání kultur? A jak se vyhýbat co nejvíce možným konfliktům, které z tohoto střetu vyplývají? V tomto ohledu pak Giddens popisuje tři hlavní modely vývoje interetnických vztahů v USA. Spojené státy jsou totiž "jednou z etnicky nejpestřejších zemí západního světa." (Giddens 1999;251) Prvním modelem je "asimilace." Asimilací se míní "proces, kterým je nějaká skupina začleňována do větší skupiny. Mezi skupinami s rozdílnými kulturami přitom dochází ke kulturnímu mísení a to tak, že menšina přijímá většinovou kulturu." (Jandourek 2007;32). Tomuto tlaku se pak často neubrání žádná přistěhovalská skupina, jejíž zvyky a hodnoty bývají postupně adaptovány tak, že zcela začnou odpovídat zavedenému systému. Další metodou je tzv.: "model tavícího kotle." V rámci tohoto modelu tradice přistěhovalců nejsou potlačovány majoritní skupinou, ale naopak se s nimi mísí. A to tak, že vznikají úplně nové kulturní vzorce. Třetí model je pak označován jako "kulturní pluralismus." (Giddens 1999;251) Tento model se pak zakládá na stejných hodnotách jako "kulturní relativismus." Zastává myšlenku jakési pluralitní společnosti, jež by uznávala mnoho subkultur jako sobě rovnocenné. Ačkoliv je však mnoho dnešních společností pluralitních, přesto se mezi jednotlivými kulturami spíše objevuje nerovnost, než-li pravý opak. Autor pak v této souvislosti uvádí opět Spojené státy americké. (Giddens 1999;251)
Závěr
Jak jsem ukázala kultura hraje v životě člověka nepostradatelnou roli. Představuje nejen základní rámec hodnot a norem, jež korigují naše jednání, ale hlavně nám poskytuje potřebný řád, díky němuž se v tak spletitém světě dokážeme orientovat. Kultura pro nás prostě představuje sféru dobře známého prostředí, ve kterém se nejen cítíme doma, ale také na základě něho dokážeme vytyčit to, co doma není. Je to právě kultura, díky níž si dokážeme uvědomit vše, co je nám neznámé, co je nám cizí. A toto neznámé, nepředvídatelné v nás vždy bude vyvolávat pocit úzkosti. Vždy se tedy budeme snažit vůči tomuto cizímu nějakým způsobem bránit, což mnohdy vyvěrá až do extrémních podob xenofobie či heterofóbie.
Proto se mnoho odborníků snaží tyto konflikty a napětí, způsobené stykem navzájem odlišných kultur, řešit. Výsledkem je pak snaha o prosazení kulturního relativismu a nastolení pluralitních společností, kde by jednotlivé kultury mohly svobodně existovat vedle sebe jako navzájem si rovnocenné. Podle Giddense však dosažení "statusu odlišných, ale rovnocenných" kultur však bude vyžadovat ještě velké úsilí." (Giddens 1999;251) Podle jeho názoru je tento cíl prozatím v nedohlednu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama