Problém dějinného vědomí díl II.

7. dubna 2008 v 16:57 | H.G.Gadamer |  Kiklopova knihovna
Aristotelova Etika
Aristoteles zkoumá člověka jako etickou bytost, přičemž se zabývá i otázkou jakou úlohu v tomto hraje i vědění. Tím Aristoteles má na mysli vyhodnocení dané situace, v níž člověk jedná, na základě těch nejobecnějších etických požadavků. Na druhou stranu si je ovšem moc dobře vědom toho, že ne vždy tato obecnost je přínosná. Může totiž zcela zatemnit určité jednání, které by bylo zrovna pro danou situaci příhodné. Podle Aristotela tedy každá filosofická metoda v sobě nese etický problém přílišného zobecňování. Proto také nemůžeme od filosofie požadovat nárok na objektivní poznání, který si klade například matematika. Hermeneutika tedy objektivní poznaní musí odmítnout. I v etickém poznání je totiž člověk už předem zavázán jistou vnitřní "morálkou." Tím, co by měl učinit. U Aristotela se tedy metoda, neboli, jakým způsobem budu jednat, vymezuje v závislosti na předmětu. Nikoliv naopak. K tomuto "vědění," jak jednat pak slouží výchova: člověk ví, jaké jednání je správné, jaké chování je pozitivní. Etické rozhodnutí tedy spočívá v tom, najít pro danou situaci to, co je správné.
Aristotelovo pojetí dobra se tedy značně liší od pojetí Platónovo. Platón totiž chápal ideu dobra jako něco obecného, určité ztotožnění vědění a ctnosti. Naproti tomu podle Aristotela dobro člověka určuje jeho chování: to, co člověk jest, jak jedná. Etická oblast u Aristotela je tedy narozdíl od Platóna proměnlivá. Liší se tedy od oblasti přírodní, která je statická (určují ji stálé zákony). Etické vědění pak Aristoteles nazývá "fronésis." Naproti tomu vědecké vědění označuje jako "epistéme." "Epistéme" je tedy takové vědění, které je neměnné, a kterému se lze naučit. Naproti tomu v oblasti etiky se člověk "vždy vztahuje k tomu, co může být jinak."
Dalším Aristotelovým pojmem je pak "techné," které označuje určitou zručnost, "vědět, jak na to." V této souvislosti Aristoteles přirovnává eticky jednajícího člověka k řemeslníkovi. "Šance se otevírá tomu, kdo řemeslo umí…., etik zrovna jako řemeslník disponuje materiálnem…, situací a volbou prostředků." Etické jednání má pak s "techné" společné právě to, že zahrnuje nějaké praktické jednání, které rovněž vychází z konkrétní úlohy. Musí se tedy také řídit předchozím věděním. Etické vědění je pak na rozdíl od vědecké "epistéme" "věděním pro sebe."
Analýza Fronésis
1) Na rozdíl od "techné" se etické vědění nedá ani naučit a ani zapomenout. Člověk musí toto vědění uplatňovat podle dané situace, přičemž se řídí vůdčími idejemi, jako je například spravedlnost. Přičemž je dobré upozornit na to, že žádné jednání není absolutně správné či ne. Vždy záleží na dané situaci. Dalším důležitým rozdílem mezi "fronésis" a "techné" je ten, že určité techniky se můžeme prostě vzdát nebo se můžeme spokojit s nějakou nedokonalou prací. Něco se nám nepovedlo, tak jak jsme zprvu zamýšleli, ale nevadí, stačí to. Zato "fronésis" se nikdy vzdát nemůžeme. Například nemůžeme se vzdát určitého zákona, ale můžeme ho z posouzení dané situace zmírnit. Zákon je navíc vždy něco velmi obecného. Nikdy nepokryje všechny možnosti, které vyplývají z konkrétních situací. V tomto ohledu je tedy podle Aristotela vždycky přirozené právo nedokonalé, a proto nemůže absolutně naplnit podmínky spravedlnosti. Z tohoto důvodu také vznikla tak důležitá profese právníka. Proto je také důležité zákony napravovat. Tomu pak Aristoteles říká "epekeia." Přirozené právo je tedy proměnlivé (viz.: příklad možnosti vycvičení levé ruky). Neměnné přirozené právo pak platí pouze pro božský svět. Přirozené právo tedy nesmíme podle Aristotela považovat za nějaké dogma. Mělo by mít spíše kritickou funkci.
Pro toto pojetí práva je tedy charakteristické, že se váže na danou situaci. Při jeho použití se každý z nás musí obrátit do svého etického svědomí.
2) Cílem etiky nikdy není jedna konkrétní věc, ale spíše jde o určité dosažení správnosti života jako celku. Proto také v technice nehraje tak důležitou úlohu reflexe. V etické oblasti totiž každý moc dobře ví (nebo by alespoň měl vědět), že dané rozhodnutí je jen a pouze jeho, a proto za něj také musí být plně odpovědný. Člověk tak na rozdíl od "techné" nezná předem správné prostředky k dosažení cíle. V Aristotelově pojetí etiky se tedy "etické vědění dovršuje jen ve vědění aktuálně daného." Důležité je "mít" dobré etické vnímání proto, co je správné. Ani etiku tak nelze chápat dogmaticky, rovněž totiž záleží na určitých požadavcích situace.
3) Toto vědění, které je pro sebe, vyžaduje, aby člověk sám do sebe nahlédl - jisté "synesis." Jedná se ovšem o vědění spíše pro druhého. "Člověk se jím staví do situace, v níž má jednat druhý." Je zde důležité ono porozumění druhému, jisté nahlédnutí, které už v sobě předpokládá, že se člověk angažuje pro spravedlivou věc, skrze kterou posléze objeví k druhému vazbu. Jedině tak může vzniknout něco, jako je fenomén "mravní" - dobré rady, která nemůže vzniknout nikde jinde, než mezi přáteli, kterým budeme důvěřovat. Z toho také vyplývá důležitá schopnost "rozlišovat v situaci druhého a tolerance."
Takto Aristoteles popisuje čistou podobu "fronésis," kterou vidí jako určitou ctnost. Proti ní pak staví její degenerovanou formu: tzv.: "deinos," která způsobuje to, že člověk nehledí na druhé, ale spíše má tendenci vše obrátit ve svůj vlastní prospěch.
Náčrt základů jisté hermeneutiky
Hermeneutické poznání se tedy zakládá na jisté afinitě s tradicí. Jde o jisté pravidlo, jehož užití dobře známe, když studujeme nějaký text v cizím jazyce (při postupu se řídíme určitým smyslem daného textu). "Význam předjímaný celkem, se chápe z jeho částí, ale jen ve světle celku nabývají části své objasňující funkce."
Tímto hermeneutickým kruhem se zabýval už Schleiermacher, který poukázal na to, že pro pochopení daného textu, je zapotřebí daný text zařadit do autorova duchovního kontextu. Ovšem v tomto bodě autor namítá, že čtenáři o toto "vtělení se do autora" přeci vůbec nejde. Jde mu o to, pochopit smysl textu, jeho záměr. Porozumění danému textu je tedy podle autora spíše "podílením se na společném záměru."
Dále autor polemizuje i s argumentem nutnosti udržet si odstup od naší tradice. Je to totiž právě ona, která určuje naše předjímání. V tomto ohledu pak vůbec nelze mluvit o subjektivitě či objektivním charakteru tohoto hermeneutického kruhu. Naopak čtenář je prostým prostředníkem mezi autorem a textem a cílem hermeneutiky je zaplnit tuto vzniklou mezeru. Toho si všiml i F. Ast, podle nějž by měla hermeneutika hrát zprostředkující roli: nastolit soulad mezi tradicí antiky a křesťanskou tradicí.
Smysl kruhové struktury hermeneutiky nám však opět odkryla Heideggerovská analýza, která varuje před našimi návyky a úmysly a vytyčuje takovou interpretaci textu, která je zcela autentická, zaměřená pouze na "věc samu" a vycházející z věrného pochopení jeho smyslu. Tento smysl je pak podle Heideggera "první, stálou a poslední úlohou interpretativního rozumění." Porozumění nějaké věci se může stát vypracováním určitého projektu, záměru, který postupně, dle textu, upravujeme. Toto předjímání vlastního záměru pak může lehce způsobit, že se zcela odchýlíme od pravého, autorova smyslu. Abychom tomu předešli, je nutné provést jistou reflexi "interpreta nad přejatými myšlenkami, jež vyplývají z jeho hermeneutické situace." Jde o to uvědomit si jejich původ. Proto také se nemůže jednat o dodržování nějaké metody. Porozumění daného textu přece vychází z pochopení specifického jazyka autora a doby, v němž daný text psal. Dále je zapotřebí zcela oddělit své vlastní názory od autorových. Ovšem tady nastává problém, jelikož k autorovým výrokům už vždy zaujmu určité stanovisko, které právě ovlivní , určí jakým smyslem budu daný text chápat. Vždy už předem rozlišujeme mezi těmi smysly textu, které my sami za možné považujeme, a těmi, jež se nám jeví jako zcela absurdní. Těch se pak zbavujeme.
Jak tedy dospět k autentickému porozumění? Podle autora k "čistému" porozumění textu se uzávorkovat není zapotřebí. Není to ani z absolutního hlediska možné. Jde o to si své předsudky prostě uvědomit, jedině tak se nám text může zjevit v jeho pravdě a nikoliv v našich předpojatých idejí. Jde tedy o to "si vypracovat takové vědomí, které by nám kontrolovalo, co ve svých poznávacích činnostech předjímáme." Je tedy nutné naše dějinné vědomí takto očistit jinak k sobě nikdy nedovolíme připustit to, co může být proti našem názorům a hodnotám zcela jiné. Je tedy velmi důležité mít neustále na paměti, že porozumění danému textu vždy bude určováno našim předjímáním.
Tím se kruhový pohyb hermeneutiky pro nás stává jistým uhadováním mezi celkovým smyslem textu a "jeho dodatečným vysvětlováním z jeho částí." Porozumění lze tedy chápat jako "soubor kruhových vztahů mezi cekem a jeho částmi." Ovšem do našeho porozumění nám vstupuje další prvek, a to tzv.: "dokonalá koherence." Tím má autor na mysli to, že nic nemůže být pro nás zcela srozumitelné dokavaď to nebude mít koherentní povahu. Tuto koherenci také od textu předpokládáme. Předpokládáme to, že text nějaký smysl má, že je pravdivý. A aby tato dokonalá koherence mohla být uplatněna, musí platit ono pravidlo hermeneutiky: porozumění musí být "společným a všezahrnujícím odkazem k věcem samým."
Tím se nám také osvětluje důležitost oné "afinity." Totiž to, že porozumět textu neznamená být jen a pouze ve vztahu k věci samé, ale také být ve vztahu k jisté tradici, z které tato věc vychází, z které ji já chápu. A že i tato věc sama je podávána jistou tradicí. Každý interpret tedy musí zaujmout vůči textu "středové postavení."
Dalším důležitým fenoménem pro plné pochopení hermeneutiky je "časová vzdálenost" textu a interpreta. Tuto vzdálenost bychom se pak podle autora neměli snažit překonat, jak to například dělal historicismus. Naopak tento časový odstup pro nás může být pozitivní, a tak ho musíme také chápat. Je to totiž právě ona časová prodleva, která nám umožní si uvědomit a odlišit od sebe ty předsudky, které nás zaslepují, od těch jež určitou situaci dokáží osvětlit (viz.: pohled na umělecké dílo). Je tedy zapotřebí naše předsudky podrobit jisté kritice, dát možnost uvidět něco jako jiné. Naše soudy musíme uzávorkovat. Jedině tak budeme donuceni reflektovat samotné tázaní jako takové. Přičemž je dobré si uvědomit, že i starý, uzávorkovaný předsudek budeme dále potřebovat: "nový předsudek bude totiž ten starý i nadále potřebovat, neboť se sám nemůže plně rozvinout, dokud neví v čem a čím se proti němu postavit." Mezi starým a novým předsudkem tedy existuje dialektický vztah. A tento proces "dělat ze starého nové" je myslitelný pouze tázáním. Dějinnému vědomí tedy musíme neustále klást otázky.
Na závěr se autor vymezuje proti pojmu tzv.: "historického předmětu," jež je v pojetí objektivistického historismu jen iluzí, kterou je zapotřebí překonat. Ovšem co se míní oním "historickým předmětem?" Podle autora to, co se za tímto označením skrývá, ve skutečnosti žádný předmět není. Je to spíše jednota "mého s jiným." Proto se mu tento název zdá nemístný. Tato jednota v sobě totiž skrývá nejen zároveň onu důležitost nepřehlédnutí "časové vzdálenosti," ale také nutnost vyhnout se idealizujícím objektivizacím. Historický předmět je tak spíše vztah historické skutečnosti a skutečnosti dějinného poznání. A tato jednota je právě oním středem, kde se mísí "účinné bytí dějin a účinné bytí dějinného vědomí."
Závěr
Touto prací nám tedy chtěl autor představit různé pohledy na dějinné vědomí. Nastínit nám proces, jakým se hermeneutika vyvíjela. Ukázat nám, že nelze pro humanitní vědy nalézt jednu objektivně platnou metodu. Naopak zdůraznit nutnost vymanění se humanitních věd z měřítek věd přírodních a uznání tak jejich vlastního specifického poznání, jehož cílem není vysvětlení, ale spíše danou věc pochopit. Dokázat nám, že historické poznání nelze popsat dle objektivistických měřítek, jaké jsou přisuzovány přírodním vědám, jelikož je samo procesem, jež má "všechny znaky historické události." Že je nutné na porozumění pohlížet jako na akt existence, tedy jako na "vržený rozvrh." Že nelze prostě jen tak oddělit od sebe historické poznání a tradici, či od sebe oddělovat historické bytí od toho přírodního, jak tomu činil Dilthey. V historickém poznání se předsudků nikdy nevyhneme. Je však nutné si je uvědomit a uzávorkovat je. Nesnažit se daný text zpřítomnit, překonat tak onu "časovou vzdálenost," ale naopak z této časové prodlevy čerpat.
Porozumět prostě podle autora znamená "zprostředkovávat mezi přítomností a minulostí, vyvinout v sobě samém celou souvislou řadu perspektiv, jimiž se nám minulost představuje a jimiž se k nám obrací." To pak autor nazývá historickou produktivitou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Klára Klára | 13. února 2012 v 13:02 | Reagovat

Díky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama