Teorie Duševního vývoje

7. dubna 2008 v 16:36 | H.Wallon |  Kiklopova knihovna
TEORIE DUŠEVNÍHO VÝVOJE
Henri Wallon
Henri Wallon při své teorii duševního vývoje vychází z tzv. neotenie. Tedy z toho, že lidský jedinec se rodí značně nedozrálý, a proto potřebuje poměrně dlouhodobou péči dospělé osoby. Pro člověka je tedy charakteristická "dlouhá neadaptovanost na samostatný život a krajně pomalé tempo vývoje." To je také jeden z hlavních důvodů, proč Wallon tvrdí, že lidské individuum je nutně geneticky sociální. Ovšem tuto "genetickou sociálnost," jak bychom mohli očekávat, Wallon nechápe jako předem danou genetickou výbavu, ale jako to, co je nám dáno "strukturální nutností." která vyplývá právě z naší "nehotovosti" při narození. Jedná se tedy o nutnost někoho jiného, aby nám v našem ranném dětství zajistil základní životní potřeby. Proto je také jedinec vybaven tzv. expresivními gesty, jimiž se obrací k druhým, aby tak poukázal právě na ony životní potřeby. Právě to, že je jedinec prostřednictvím svých emočních reakcích závislý na druhých, považuje Wallon za naši základní specifičnost. Jedinec se tedy "hned od začátku ocitá ve zprostředkovaném vztahu ke světu." Přičemž tento vztah závisí nutně na tom, jak si projevy dítěte jeho okolí - matka - interpretuje. Těmito biologickými potřebami, které spouští tyto expresivní sociální gesta (křik), si pak dítě osvojuje jeho okolní svět. Ovšem nejen to, pomocí nich se pak podle Wallona dostává do světa významů, což je klíčové pro jeho přechod od pouze instinktivního reagování k chování "racionálnímu," tedy specificky lidskému chování. Tyto významy pak sdílí s ostatní mi v určitém sociálním prostředí. "Přičemž nejvýznamnější takovouto akvizicí je řeč."
Dále je na Wallonově pojetí vývoje důležité, že vývoj jedince nechápe biologicky, ale jako "proces kulturně-symbolického zrání." Což bych viděla jako jednu ze základních paralel s kulturní psychologií. Člověk se tedy nerodí jen do určité společnosti, ale také do určité kultury, s kterou jsou spojené různé zvyky, hodnoty, postoje atd. Což jedince, dle mého názoru, ovlivňuje už od malička. Například každá kultura má svojí specifickou výchovu a přístup k dětem. To je tedy dle mého názoru základní podpůrný aspekt pro kulturní psychologii.
Podle Wallona se tedy dítě právě primárně setkává se svým okolím, na kterém je závislé. Aby ovšem mohlo "uchopit sebe sama,", "individualizovat se", musí se naopak od něj do jisté míry distancovat. Tím se setkává Wallonovo pojetí s Piagetovským (na rozdíl například od jejich odlišného pojetí vzniku sémiotické[1] funkce).
Wallonovy funkční stádia duševního vývoje
Prvním stádiem je podle Wallona stádium impulzivity a emocí, které trvá do jednoho roku života. Dalším je senzomotorické a projektivní stádium (1-3), dále člověk prochází tzv. stádiem personalismu (3-6), které má tři podfáze:fáze pozorování sebe sama opozicí vůči všemu (3-6), fáze svádění a exibicionalistického narcizmu (4-5) a fáze významných dospělých (5-6). Dalším stádiem je pak poměrně dlouhé kategoriální stádium (6-12) a posledním stádiem je stádium adolescence (12- ).
Pro všechna tato stádia je přitom charakteristické, že v nich v člověku dochází k jakémusi boji mezi dvěmi základními funkcemi osobnosti. Těmi jsou efektivita a inteligence. Ten typ stádia, kde pak převažuje afektivita pak Wallon nazývá centripetálním typem. A tomu, ve kterém naopak "vítězí" inteligence, říká centrifugální stádium.
S tím také souvisí tzv. "princip funkční alternace," čímž Wallon míní "střídání afektivní funkce s funkcí rozumovou" (například přechod z fáze emocí do stádia senzomotorického[2]). Ovšem tato funkční alternace ještě existuje v každém z jednotlivých stádií, čímž do dále dělí na určitá podstádia. Typickým příkladem je pak období personalismu. Dalším principem, je pak princip funkční integrace, kterým Wallon vysvětluje onu návaznost jednotlivého stádia na to minulé a způsob, "jakým se zachovává ve stádiu následujícím."
Není tedy divu, že základními Wallonovými pojmy jsou pak konflikt, zlom a krize, což právě pramení s "oněmi přechody" jak mezi stádii, tak i ve stádiu jednotlivém: "funkce, kterou vytváří se může dostat do konfliktu s funkcí, z níž vzešla."
Expresivita a rozvoj symbolické funkce
Wallon zdůrazňoval význam emocí v duševním vývoji jedince hlavně proto, že zajišťují právě onen přechod od reaktivního, automatického chováním k chování intelektuálnímu. Emoce je pak podle něj "formou primitivního vědomí," jež v sobě obsahuje "pojem druhé osoby a sociálního pouta." Toto "subjektivní vědomí" pak právě umožňuje "intencionální[3] vztah k fyzickému světu."
Základní a nepostradatelnou orientací dítěte je tedy jeho "emoční působení." Jedná se tedy jednak o expresivní vyjádření určité potřeby, tím vyvoláním určité odezvy se působí na druhého a v neposlední řadě se jedná taky o celý výsledek "akce" (o co dítěti šlo).
Nositelem emocí je pak dle Wallona tzv. "posturální systém," jehož složkami je tonus[4] a plasticita[5], která právě umožňuje, že "způsob vyjadřování jako nositel emoce je zároveň i jejím zobrazením." To, jak se tedy dítě reprezentuje je úzce spojeno s jeho vyjádřením. Proto také podle Wallona není možné inteligenci a rozvoj myšlení odvodit ze senzomotorické oblasti.
Proto také Wallon zdůrazňoval ve vývoji dítěte funkci nápodoby, kdy zejména poukazoval na tzv. "simulákrovou imitaci." Pro kterou je typické, že "označované" se ještě úzce pojí s "označujícím." Ovšem ačkoliv se od něj těžce odděluje, už zde dochází k jistému rozdvojení: "současně se zde tedy uskutečňuje vazba na vnější model i určitá elaborace chování."
Kromě imitace pak dále Wallon zdůrazňuje prostorovou intuici. Přičemž to, že si daný předmět dokážeme představit je záležitostí přeměny "subjektivní zkušenosti v organizované chování uskutečňující určitý mentální prototyp předmětu." Přičemž Wallon, na rozdíl od Piegeta, zdůrazňuje ovlivnění prostoru druhými lidmi a sociálními vztahy. Tyto kontakty s druhými lidmi nám pak pomáhají oddělit prostor, který jsme dříve ztotožňovali s prostorem našich vlastních pohybů a našeho těla, na něco zcela na nás nezávislého.
Podíl druhých osob na utváření já
Druhou osobu chápe dítě jako "zprostředkovatele" svého uspokojení. Další vývoj pak Wallon popisuje skrze tzv. tripolární schéma: já- vnitřní druhý-ty. Tento proces začíná v emočním stádiu pak začíná splývat to, co rozpoznáváme v druhém a zároveň pociťujeme sami v sobě. Postupem času ovšem dochází k uvědomování si sebe sama, ovšem na základě jakéhosi zrcadlení: "regulujeme svou činnost a kontrolujeme ji na druhém jako v zrcadle." Tím se druzí dostávají do nás samých, a proto mluvíme o takzvaném. "vnitřním druhým." Ten ovšem není ani imaginární, ale také nelze mluvit o nějakém mechanickém zvnitřnění druhých do nás. Bez tohoto zvnitřnění druhého by pak vůbec nemohlo dojít k oddělení já. Tím se dostáváme k "druhému." Toho je zapotřebí z nás vypudit. Vztah z druhými lidmi kvůli jeho nestabilitě se totiž musí neustále restaurovat. A tato restaurace by pak bez "vnitřního druhého" nebyla možná (potřeba nějakého stálého členu). Status vnitřního druhého je pak u Wallona výsledkem toho, jak pracujeme na svém "vnitřním pevném bodu."
Další obrovský vliv na vývoj jedince má pak jeho život ve skupině. Podle Wallona jedině tak totiž můžeme poznat to, co je nám vlastní. Podle jeho názoru totiž k tomu nestačí pouhé srovnání s jedinci, ale právě se skupinou, do které on sám patří. Důležité je pak podle Wallona: "objev reciprocity[6] vztahu skupina-jedinec, uznání ekvivalence mezi sebou a druhými a v neposlední řadě také objev kategoriální jednoty sebe sama." Přičemž onou reciprocitou pak myslí to, že si jedinec uvědomí onu potřebnost skupiny pro jeho samého. Zároveň si ovšem i uvědomí, že s ní může být v konfliktu či, že ho ona sama nemusí přijmout. Tuto situaci pak nazývá jako "nevnuceného My."
Důležitým zlomem je pak podle Wallona, když dítě začne navštěvovat školu či jinou instituci. Jelikož právě tam se začne vnímat jako součást nějakého celku a zároveň se začne vnímat i jako jedinec. Tím vzniká "uznání ekvivalence." Naučí se tak počítat s ostatními, předvídat jejich chování atd.. . Čímž se mu i rozvíjí kognitivní myšlení. Skupina je totiž podle Wallona "nositelem či iniciátorem sociálního jednání a svým významem překračuje pouhé afektivní vztahy mezi osobami." Jen tak může dojít k tomu, že se jedinec vůči druhým a světu vyčlení. Jedině tak má "znovuscelovaný" jedinec se světem celostní, ač "kategoriální hodnot" (skupina zasahuje do jedince tím, že do ní nechá pronikat různé kategorie vztahů k druhým).
Seznam odborné literatury:
Teorie duševního života - H. Wallon
Psychologický slovník


[1] významotvorné
[2] vztahující se k citlivosti a pohybu
[3] zaměřený
[4] trvalý stupeň napětí živé tkáně
[5] tvárnost
[6] vzájemnost
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama