Zvládání molocha

7. dubna 2008 v 16:33 | A.Giddens |  Kiklopova knihovna
Zvládání molocha
In: Důsledky modernity: A.Giddens
Pojmem "moloch" autor myslí modernitu, kterou, na rozdíl od Marxova "monstra", vidí jako "stroj pádící enormní rychlostí, který můžeme kolek­tivně jako lidské bytosti v určitém rozsahu řídit, ale který zároveň hrozí uniknout z dosahu naší kontroly a rozlétnout se na kusy." (str.:125) Na otázku, proč člověk dosud nebyl schopen vytvořit takový svět, který by byl schopen řídit a předvídat, jakým směrem se bude ubírat atd.., lze odpovědět hned několika způsoby. Prvním vysvětlujícím faktorem může být tzv.: "chyba projektu." Přičemž chyby projektu lze aplikovat jak na svět sociální, tak i na přírodní systémy a v obou případech jsou chyby v projektu zcela běžným jevem. "Jakákoliv organizace může být v principu oceněna podle toho, jak efektivně dosahuje svých cílů nebo poskytuje určité služby……a nevytváří nechtěné konečné důsledky." (str.:135) Druhým faktorem je pak "selhání operátora." Znamená pochybení toho, kdo řídí nějaký abstraktní systém. Přičemž od chyb projektu se "selhání operátora" liší v tom, že tyto chyby jsou pak neodstranitelné. Chybám operátora se dá pak předcházet přísným výcvikem a disciplínou, ale jelikož jsme jen lidmi, možné pochybení se nedá vyloučit. Tyto dva zmíněné faktory pak spadají do kategorie nezamýšlených důsledků, kterým se z důvodu složitosti systémů a jednání, utvářející světovou společnost v dnešním světě, nejde vyhnout. Příčinou je pak "cirkularita sociálního vědění, která na prvním mís­tě ovlivňuje spíše sociální než přírodní svět. V podmínkách mo­dernity nemůže sociální svět nikdy vytvořit stabilní prostředí, a to vzhledem k přílivu nového vědění o svém charakteru a fungová­ní." (str.:136) Nové vědění (teorie, poznatky) tak neustále mění povahu sociálního i přírodního světa. To je také jeden z hlavních důvodů, proč nemůžeme kontrolovat svým jednáním sociální život. Posledními faktory pak jsou "odstupňovaná moc" a "role hodnot." Jedním z nejcharakterističtějších rysů modernity je zjištění, že "vývoj empirického vědění nám ve své podstatě a sám o sobě neulehčuje rozhodování mezi rozdílnými hodnotovýmipostoji". (str.:138)
Utopický realismus
To ovšem podle autora neznamená, že bychom měli na minimalizaci možných nechtěných rizik rezignovat. Proto při uvažování o naší budoucnosti je podle jeho názoru zapotřebí postupovat utopicko-realisticky. Tento postoj pak autor vysvětluje pomocí srovnání s postojem K. Marxe. V jeho kritické teorii má historie svůj daný směr a středem jeho pojetí je pak proletariát, jež je "univerzální třídou." Tito "neprivilegovaní jsou jedinými opravdovými nositeli zájmů lidstva jako celek."(str.:138) Proti tomuto pojetí lze pak podle autora vznést celou řadu námitek. Jednak historie nemá předem daný cíl, neexistuje žádná privilegovaná vrstva obyvatelstva a zájmy utiskovaných nejsou často striktně odděleny od zájmů ostatních. Dále podle Marxe "cesty k vytouže­né sociální změně mají malý praktický vliv, pokud nejsou spojeny s možnostmi institucionalizace," což ho distancuje od utopismu. Možnosti institucionalizace jsou totiž ovlivněny modernitou, a proto oddělení mezi realistickým a utopickým myšlením není možné. Abychom se ovšem vyhnuli závažným rizikům, je podle autora zapotřebí utopické ideály vyvažovat těmi realistickými daleko přesněji, než tomu bylo v Marxově době. Jaká by tedy měla být teorie 20.století? Měla by být hlavně sociologicky citlivá, vnímavá vůči institucionálním změnám, politicky taktická, měla by vytvářet modely dobré společnosti a také musí uznat, že "emancipační politika" (= "radikální angažovanost zaměře­nou na osvobození od nerovnosti a poddanosti") se musí nutně pojit s "politikou seberealizace / politikou pro život" (= "týká se radikální angažovanosti, která se snaží podporo­vat možnosti naplněného a spokojeného života pro všechny lidi a z jejíhož hlediska zde nejsou žádní "druzí""). (str.:138-9) Základní charakteristikou politiky seberealizace je pak "etika osobního" a základním znakem emancipační politiky pak myšlenky spravedlnosti a rovnosti. První, kdo se toto pokusil propojit, pak bylo feministické hnutí. Podle autora je pak nemožné chápat sebeobjevování "pouze jako zoufalou reakci na psychologicky či sociálně neadekvátní charakter významných institucí modernity," s čím tak souhlasí s T. Roszakem. Za bytostnou podmínku rozvoje forem seberealizace pak autor vidí "globální propojení nejrůznějšího druhu." (str.:140)
Orientace na budoucnost: Úloha sociálních hnutí
Podle autora hrají dělnická hnutí důležitou úlohu hlavně proto, že "poskytují možným budoucím transformacím významné orientační linie, neboť jako radikální způsoby angažovanosti mají v moderním sociálním životě dalekosáhlou důležitost."(str.:140) V tomto ohledu autor podotýká, že i v době kapitalismu, který je i nadále třídním systémem, hraje dělnické hnutí významnou úlohu.
Sociální hnutí pak autor rozděluje do čtyř základních skupin:
1) Dělnická hnutí
2) Hnutí za svobodu projevu a demokratická hnutí
3) Ekologická hnutí
4) Mírová hnutí (str.:142)
První skupinu tedy tvoří již zmiňovaná dělnická hnutí. Dělnická hnutí "představují bojová sdružení, jejichž zrod a oblast činnosti jsou spojeny s roz­šířením kapitalistického podnikání." Jsou buďto reformní či revoluční, ale obě formy usilují o obrannou kontrolu pracovních míst (odbory), o ovlivňování státní moci či ji chtějí "nahradit socialistickou politickou organizací." (str.:141)
Hnutí za svobodu či demokratická hnutí pak mají své kořeny v "oblasti dohledu na činnosti moderního státu." (str.141) Můžeme do nich zahrnout jak národnostní hnutí, tak i hnutí, jež jsou orientované na práva politické participace obecně. První dvě zmiňované skupiny pak mají společné hlavně to, že se vyvinuly ještě před začátkem 20. století. Zatímco ostatní hnutí jsou o mnohem mladší.
Pro mírová hnutí je příznačná jejich kontrola prostředků násilí, a to jak ze strany vojenské,tak i policejní. V této souvislosti je pak pro ně pojem mír stejně důležitý jako demokracie. V dnešní době roste jejich význam hlavně proto, že rostou i možná rizika spojené s případnou válkou - viz.: jaderné zbraně atd..
Ekologická hnutí se pak hlavně zajímají o umělé prostředí. Nejranější formy tohoto typu hnutí se pak zabývaly vlivem moderního průmyslu na tradiční způsoby výroby a na krajinu.
Podle autora pak právě díky těmto sociálním hnutím si často uvědomujeme nejen možné hrozby, důsledky našeho chování, ale i možná řešení daných problémů. Ovšem k jejich dosažení jsou pak důležité i jiné vlivy, jako je například veřejné mínění, politiky národních vlád či mezinárodních korporací atd.. . Pro utopický realismus je pak příznačné, že nepovažuje použití moci za něco škodlivého. Spíše jí chápe jako prostředek toho, "že se věci dávají do pořádku." (str.:144) V situaci zry­chlující se globalizace "snaha maximalizovat příležitosti a mini­malizovat závažná rizika vyžaduje, aby použití moci bylo koordi­nováno," což platí jak pro emancipační politiku, tak i pro politiku pro život. (str.:144)
Postmodernita
Co se týče otázky postmodernisty - jaká bude - má autor poměrně jasno. Podle jeho názoru postmoderní systém bude "institucionálně komplexní" a bude se vyznačovat čtyřmi základními body:
1) Mnohovrstevnou demokratickou participací
2) Demilitarizací
3) Humanizací techniky
4) Postnedostatkovým systémem (str.:145)
Pokud kapitalismus jednou vystřídá socialismus, tak je zřetelné, že se nebude jednat o ten typ socialismu, který již známe. Navíc je podle autora dobré si připomenout, že "pokud socialismus zname­ná striktně plánovanou výrobu, organizovanou zejména v rámcinárodních států, pak je socialismus na ústupu." (str.:145) Dále autor poukazuje na to, že v oblasti ekonomické a sociální organizace složité systémy nemohou být ovládány pomocí kybernetického řízení - tedy shora. Navíc pokud toto platí v rámci hospodářství jednotlivých států, pak se to zákonitě musí prosadit i v celosvětovém měřítku. V rámci emancipační politiky by pak podle autora "přechod za hranice kapitalismu by znamenal překonání třídních rozdělení zapříčiněných kapitalis­tickými trhy." (str.:146) V rámci politiky pro život pak nastupuje zase "postnedostatkový systém," který řeší dilema vzniklé z požadavku regulace trhů:[1] "Nejsou-li totiž hlavní statky nutnépro život nedostatkovými, tržní kritéria mohou fungovat výhrad­ně jako signály, aniž působí jako prostředky podporující široce rozšířenou deprivaci." (str.:146) Ovšem je v našem světě, pro který je charakteristická nerovnost mezi jednotlivými státy, oblastmi, postnedostatkový systém vůbec myslitelný? Předně by podle autora měl "postnedostatkový řád zahrnovat významné změny ve způsobech sociálníhoživota a očekávání stálého ekonomického růstu byměla být modifikována. Mělo by dojít ke globálnímu přerozděle­ní bohatství." (str.:147) Dále by měl být postnedostatkový systém "globálně koordinován" (například dohody mezi nadnárodními korporacemi či národními vládami), a to i přes to, že se nejprve rozvíjí pouze v bohatších částech světa. Pokud by pak tyto "dohody" byly posíleny, pak by byla podle autora "jejich úloha více informační než regulační." Což znamená, "že by napomáhaly koordinaci globální ekonomické výměny, anižby hrály úlohu "kybernetického vládce."" (str.:148)
Další změnou, kterou lze očekávat je, že vzniknou nové formy demokratické aktivity. Už dnes vlády zjistili, že "efektivní vládnutí vyžaduje aktivní podporu daného obyvatelstva."(str.:148) Proto je zřetelná jistá tendence k "polyarchii" ("trvalá citlivost vlády vůči preferencím svých občanů, jež považu­je za rovné"), která ovšem zatím je patřičná pouze pro úroveň národního státu. Pokud se pak jedná o vztahy mezi státy - to, že vznikne koordinovanější politický řád, je nepochybné. Přičemž tato "celosvětová vláda" by spíše podle autora mohla znamenat "kooperativní tvorbu globální politiky států a vypracování kooperativních strategií řešení konfliktů než vytváření superstátu." (str.:149)
Co se týče otázky války, pak je pravděpodobné, že i přes veškeré vojenské výdaje či inovace ve výrobě zbraní, význam války dnes slábne. Což je mimo jiné důsledkem rostoucí vzájemné závislosti jednotlivých států na globální úrovni a co také zároveň zvyšuje počet těch situací, ve kterých "všechny státy sdílejí podobné zá­jmy…,představa světa bez válek je zjevně utopická, avšak v každém případě nepostrádá zcela realistické prvky." (str.:149)
Další otázka se týká neustálého rozvoje technických inovací, tedy průmyslového rozvoje. Podle autora v rámci značného a neustálého poškozování životního prostředí "logice nespoutaného vědeckého a technického rozvoje" budeme muset čelit: "Humanizace tech­niky bude pravděpodobně znamenat rostoucí uplatňování morál­ních otázek ve vztazích mezi lidskými bytostmi a umělým prostředím, které mají doposud povýtce "instrumentální" povahu." (str.:150) Přičemž z důvodů globální povahy daných ekologických problémů, bude zapotřebí zřídit "systém planetární péče."[2]
K tomuto pojetí pak autor dodává, že samozřejmě nemusí být naplněno, neboť jen přechodové období bude v sobě skrývat mnoho značných rizik. Rizika, kterým dnes musíme čelit jsou pak podle autora následující:
1) Růst totalitní moci ("Zesílení dohleduumožňuje také dílčíkontrolu politické moci podporovanou monopolním přístupemk prostředkům násilí jako nástrojům teroru.")
2) Jaderný konflikt, válka velkého rozsahu
3) Úpadek životního prostředí či ekologická katastrofa
4) Selhání mechanismů ekonomického růstu. (str.:151)

[1] Podřízení trhů centralizované kontrole všemocného orgá­nu není ekonomicky účinné a vede k politickému autoritářství. Na druhé straně trhy ponechané svému víceméně volnému fun­gování bez jakýchkoliv omezení vytvářejí rozdíly mezi životními šancemi různých skupin a oblastí.
[2] Viz.: J. Lovelock: "planeta vykazuje chování jedinečného organismu, dokonce živého tvo­ra." (str.:150)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama