Květen 2008

Plácejme, plácejme...jen ať to nikoho nebolí

16. května 2008 v 0:20 Proč jiní žijí jinak, aneb zajímavosti od jinud
Plácejme, plácejme...jen ať to nikoho nebolí aneb i povrchní krása může mít svoji hloubku
Řeč je tu o kosmetice netestované na zvířatech
a ať už to zní všeljak jako klišé
či jako laciný výkřik někoho, kdo chce za podobné výkřiky shovat alespoň kousek své konzumnosti
podle mého názoru v takovýhle případech jde o výsledek a jen o něj
a každá ruka či noha změnící alespoň jednu část ze svého zaběhlého pohodlného života
je ku prospěchu
ku prospěchu nejen jim
ale i sám sobě
páč za ten pocit to prostě stojí
Ale to jsem tu ani nechtěla zprvu psát. Jde mi o následující. Pokud juknete na web sobody zvířat, kde se dočtete všechno potřebné, co se problematiky testování kosmetiky na zvřatech týče, zjistíte, že volně dostupných značek tu v Čechách moc nemáme. Ačkoliv i přes to jich tu však pár je a navíc tuto mezeru lze doplnit i jinými produkty, jež sice nemají certifikát Human Cosmetics Standard (Tento certifikát jako jediný zaručuje, že na zvířatech nebyly testovány konečné výrobky ani jednotlivé složky. Kromě toho musí firmy s HCS dodržet fixed cut-off date - datum, po kterém nesmí být používané složky testovány na zvířatech. Firmy také musí umožnit pravidelné kontroly dodržování těchto podmínek nezávislou auditorskou firmou, jedná se o takové logo s utíkajícím králíčkem - viz. svoboda zvířat), ale mají jiné osvědčení, například, že se jedná o bio kosmetiku či mají značku Vegan, jež by měla garantovat přírodní složení výrobku. Tudíž na výběr máme a to dosti pestrý.
A jelikož se pomalu do tohoto dění začínám dostávat, rozhodla jsem se, že se podělím o několik pár mých zkušeností. První se týká kosmetiky Marks and Spencer, jež asi všichni znají jen jako značku oblečení, natož nějakého toho patlání či dokonce i potravin. Tato značka splňuje ony přísná kritéria HCS ovšem její jedinou slabinou je značná nedostupost obchodů, kde lze zmiňovanou kosmetiku zakoupit. Jediný obchod v západních Čechách tak naleznete v Praze uprostřed Václavského náměstí u výlezu Metra A. Dostupnost tedy nic moc, ovšem na netu je možno si prohlédnout jejich on-line katalog, z kterého prý není problém si dané výrobky objednat a sama firma Vám je pošle dokonce až domů (tedy to mi bylo zděleno zástupkyní společnosti). Nicméně i přes to všechno má Marks and Spencer jednu obrovskou přednost, kterou je sem tam až neuvěřitelná cena. Některé produkty, jako například "potítka," krémy na ruce, tělové krémy, sprcháče, pěny do koupele atd.. lze pořídit za neuvěřitelných 39 kč. A poměrně cennově dostupná je pak i dekorativní kosmetika. Co se týče pak mé osobní zkušenosti se samotnými výrobky, tak jsem hodně spokojená, hlavně s velmi pestrým výběrem nejrůznějších přírodních vůní (Vanilka, aloe vera, mango atd.).
Další značka, jež taktéž má cerifakát HCS a jež je volně dostupná v každé bývalé Droxi drogerii (teď je to něco od Shrecker či tak nějak...:)) a myslím, že i v Rossmenu, je značka Freeman. Zde bych chtěla obzvláště vypíchnout nejrůznější pleťové masky a peelingy, které nejenom opět výborně voní, ale nádherně Vám vyčistí pleť. Takže bych je doporučila zvláště těm, co i ve svých 22 letech trpí nějakým tím pupajzem na čele jako já:)
A poslední doporučení z řad vlastních zkušeností, je obrovská skupina těch, jež patří do druhé skupiny zmiňovaných produktů, tedy těch, co sice nemají HCS, ale jsou orazítkovány logem Vegan a podobně. Sem pak patří ona Lavera, Legona, Weleda či Alverde, jež je dostupná v hojném sortimentu výrobku v každé DM drogerii.
Takže toť vše z mého doporučení a nazávěr bych jen chtěla podotknout, že né vše dražší a dostupnější a reklamovatější musí nutně být i kvalitnější. Nezapomínejme na to, že u některých výrobků si platíme hlavně také a právě jejich reklamu. Navíc dnešní laik asi těžko z obalu produktu pozná kvalitu. A co se týše faktu testování na zvířatech... ani nemluvě.

Kapka

6. května 2008 v 23:07 K zamyšlení

Kapka

Jak zachránit poslední kapku vody? Vhodit ji do moře............
Ala hinduismus
Aneb pravý emař nikdy nespí! A ten nepravý si teď právě podřezal žíly:)

Brouk

6. května 2008 v 22:57 Kikiklůpkovo rozjímání
Vnitřní brouk
Když se něco obrátí v nepřátelství...je to opravdu nepřátelstvím?
Každý z nás má něco, co stačí jen pošimrat.
Něco, co nás tíží.
možná jsme i bezradní a myslíme si, že pokaždé to musí tak být
jakoby zítřky byly pořád stejné
a čas neplynul
přisuzujeme to vlastní identitě
něco, co se nás drží jako klíště
a jakoby už předem činí vše tak, jak to je
je to naše mysl či okolnosti, že je tomu opravdu tak?
To, co má člověk uvnitř občas je přece vidět i navenek
utváření si a pěstování svého černého brouka pak může zapříčinit jeho existenci
neboť v našem nitru jsme to my, co tvoříme
nás z našich zkušeností
proč si tedy stavíme takovéto brnění ač jej vědomě nesnášíme
a víme, že k nám nepřipustí nic
páč nedá protějškům vlastně ani jinou možnost
obrana…před zklamáním
se tak stává receptem na zklamání
Není to o očekáváních
nemůžou být, když si je předem zavrhnem
aneb jak se obranný brouk stává pastí
pavučina, co ji sami předeme
otázkou je, jak z toho ven?
A tak jsem se zeptala….
A odpověď?
Hledat své přednosti, pracovat na tom, co si myslíme, že nás dělá jedinečnými
jedině tak se začneme mít rádi..........
a člověk, který se má rád..........to vyzařuje ač o tom neví
a zabíjí tak své brouky
protože pro tohoto člověka jsou zítřky neustále proměnlivé
někdy se smějí, jindy pláčou
ale svět je plný překvapení.................................................
Co je ovšem nejhorší?
Že vetšinu brouků jsme si nevybrali
nikdo se nás na ně neptal a to i ti nejbližší
a tak nás tíží naše vnistřní nespravedlnost
a někdy je bojovat těžké, páč se zapomenout nedá
dá se jít jen dál a to společně opět s broukem
ale dá...
Pokud chceme najít slunce.........řekl nám náš Sokolík..musíme jím i nachvilku, trošičku být a nebát se jeho paprsků.
Věnováno Ajfelovce

Současná filosofie sociálních věd

6. května 2008 v 21:55 Kiklopova knihovna
Současná filosofie sociálních věd (B. Fay)
Úvod
V této knize nám autor představuje svůj zcela specifický pohled na svět, který pak sám označuje za multikulturní. Tento směr je pak pro něj důležitý právě proto, že jako jediný upozorňuje na "příležitosti a nebezpečí světa rozdílů." Ve své práci nám tedy autor líčí několik zásadních myšlenkových směrů, které se následně snaží právě z hlediska multikulturalismu hodnotit. Knihu považuji nejen za velmi přínosnou, ale je také velmi dobře čtivá a obzvláště kladně hodnotím nespočet příkladů, které autor k objasnění svého výkladu používá.
1. Musíme být tím, koho chceme znát?
Solipsismus: Tato teze nám říká, že k tomu, abychom pochopili jiného člověka či skupinu musíme jimi být. Člověk si tedy podle tohoto názoru nemůže uvědomovat nic jiného, než-li pouze své vlastní zkušenosti, stavy a činy. Je samozřejmé, že identita člověka je velmi ovlivněná prostředím, tedy i kulturou či skupinou ve které žije, ovšem je tato teze pravdivá? Podle autora odpověď není tak jednoznačná. Pokud budeme totiž uvažovat o slově znát ve významu mít stejnou zkušenost jako, pak je sice pravda, že člověk zná jen sám sebe, ale podle autora toto znát se, platí pouze v daném časovém okamžiku. Navíc i odlišní lidé mohou mít velmi podobnou zkušenost jako my. Dokonce nás i ostatní často znají v určitém smyslu daleko lépe, než my sami sebe. A to hned z několika důvodů: jednak člověku k poznání sebe sama může bránit jeho přílišné ponoření do jeho aktivit, pocitů atd.; dále se člověk často nalézá v mnoha vnitřních rozporech, kdy i my sami si momentálně nerozumíme a ostatní, jež nejsou takto popleteni mohou často proniknout do našich zkušeností lépe než my a také jiní mohou velmi dobře rozpoznat náš sebeklam, kdy se pokoušíme jen sami před sebou ospravedlnit a podobně. Znát jiné tedy neznamená jimi být, ale vidět a chápat v jejich zkušenosti smysl.
2. Potřebujeme jiné, abychom byli sami sebou?
Atomismus: Atomisté chápou jedince jako samostatnou jedinečnou entitu, jež je svým soukromím oddělena od ostatních. Každý z nás tak má své vlastní jedinečné Já a prožívá své stavy vědomí. Z toho také vyplývá, že pro atomisty je společnost jen určitou směsicí jednotlivců a zkoumáním jejich individuálních vlastností a konání se snaží vysvětlit lidské jednání. Z atomismu pak vznikl nejen tzv.: "metodologický individualismus," jež vysvětluje sociální jevy pouze z hlediska individuálních činů, ale také "ontologický atomismus," jehož zástupci tvrdí, že jednotlivec je sám sebou zcela nezávisle na ostatních. Toto pojetí tedy zcela naše Já izoluje od jakéhokoliv vlivu ostatních. Každý z nás je pak tím, čím je nikoliv jako nějaký člen určité skupiny, ale pouze jako individuum.
Proti tomuto pojetí existuje pak celá řada kritických argumentů, přičemž podle autora nejdůležitější z nich je ten, že Já Jiné potřebuje. A to nejen co se týče socializace, kdy si pomocí Jiných osvojujeme různé normy, hodnoty a vzorce chování. Ostatně jak tvrdil Sarte: "vědomí Já dosahujeme až si začneme uvědomovat Jiné bytosti." Lidské sebevědomí je tedy nutně sociální, kdy se podle ostatních nejen vymezujeme, ale také navzájem na sebe reagujeme. Já ve vztahu k Jiným je tedy nutně v dialektické interakci. (Fay 2002; 45-65)
3. Dělají z nás to, co jsme, naše kultura nebo společnost?
Holismus: Představitelé holismu naopak tvrdí, že "vlastnosti jedinců jsou výhradně funkcí jejich místa ve společnosti." Identita člověka je tedy určena právě jeho skupinou a člověk se v tomto pojetí chápe jako určitý prostředek, jímž se vyjadřují kultura a společnost. Holismus se tedy soustředí na studium určitých sociálních tříd (voliči, ženy atd.) a za jeho velký zápor se považuje to, že naprosto ignoruje individuální rozdíly jednotlivců. Z holismu pak rovněž vyplývají dva směry: "metodologický holismus," který zdůrazňuje, že na jedince můžeme pohlížet pouze v rámci jeho sociálního kontextu a jedině tímto způsobem je možné ho pochopit, a "strukturalismus," podle kterého "jednotlivci nevytvářejí systém významů, v němž mají žít, ale naopak jsou tímto systémem vytvářeni a už v něm žijí." Typickým představitelem holistického přístupu byl pak E. Durkheime. Za stoupence strukturalismu pak můžeme považovat L. Strausse či M. Foucalta.
Zastánci holismu pak pohlížejí na kulturu a společnost jako na něco, co determinuje její členy. Ovšem proti tomuto pojetí pak vystupuje například A. Giddens, který upozorňuje na to, že lidské jednání není mechanické. Kultura sice zajišťuje na jedné straně lidem podmínky a návody, jak mají jednat (role, pravidla), ale na straně druhé produkují a reprodukují je sami jednající (společnost je procesem strukturace). Nepostradatelnou roli zde tedy hraje právě ona reflexe. (Fay 2002; 67-90)
4. Žijí lidé různých kultur v různých světech?
Perspektivismus: Podle perspektivismu člověk nikdy nemůže na realitu nahlížet zcela oproštěn od svého hlediska, bez jakýkoliv předsudků, jelikož "poznání světa je funkcí lingvistického a konceptuálního rámce, v němž poznávající žije a působí." Perspektivismus tedy upozorňuje na to, že každé poznání je perspektivistické povahy. Stejný náhled má pak perspektivismus na fakta, jež považuje za jevy už v určitém popisu, jelikož i ony vyrůstají z určitých konceptuálních schémat. Proto fakta jsou jaksi předem nasyceny teoriemi, a proto je možné, že existuje hned několik různých popisů týž události. (Fay 2002; 93-98)
Relativismus: Rovněž naše realita je pouhou funkcí našeho konceptuálního schématu, na kterém tedy rovněž závisí naše zkušenost. Zastáncem relativismu byl pak B. Whort, podle kterého už naše vnímaní okolního světa je determinováno naším jazykem. Proto nelze jiné soudit, jelikož je nemůžeme vlastně vůbec pochopit, protože žijí v naprosto odlišných světech. Z relativismu pak vznikl tzv.: "epistemologický relativismus," podle kterého lze pravdivost určitého tvrzení "určit pouze zevnitř určitého schématu." Proti tomuto pohledu na svět pak autor argumentuje překladem, kdy i ostatní s námi sdílejí určité schopnosti a způsoby myšlení. Navíc "rozdílnost může existovat pouze na pozadí něčeho společného." Lidé tedy žijí pouze jinak, nikoliv v jiném světě. (Fay 2002; 98-113)
5. Musíme předpokládat, že jsou jiní racionální?
Racionalismus: K tomu, abychom pochopili nějaké jednání je třeba odhalit jeho důvod. Tedy to, že "je vzhledem k přesvědčení a tužbám jednajícího rozumné." Racionalismus vychází z toho, že lidské jednání má svůj záměr, musí být tedy na některé úrovni racionální. Je tedy nutné se zpětně probrat procesem uvažování, který jednajícího k danému aktu vedl. Ovšem kámen úrazu tkví podle autora v tom, že tyto důvody mohou být i nevědomé. Jednání pak podle jeho názoru může být i iracionální (pod nátlakem či viz.: S. Freud). Člověk tedy může jednat i iracionálně, ovšem k vysvětlení a interpretaci této iracionality je zapotřebí paradoxně vycházet z prvotního bodu, že jedinec je racionální. "Vysvětlit nějaký intencionální akt tedy znamená najít proces praktického uvažování, který ho způsobil, ten sice může být nelogický, ale stále bude hrát svou explanační roli."
6. Musíme jiné chápat z jejich vlastního hlediska?
Interpretativismus: Tento směr vychází z přesvědčení, že jednání je vždy účelové a v souladu s jistými pravidly. Navíc vědci mohou své pojmy užívat nezávisle na slovníku zkoumané osoby (lidé mohou pracovat s pojmem ač ho neidentifikují). Tento směr navíc zdůrazňuje nutnost spíše jevům porozumět, jak, proč a za jakých okolností vznikly, než-li pouze vyložit, co znamenají. Důležité je tedy používání jednak kauzálních teoriích, kompetenčních teoriích a do třetice také teoriích výkonných. Jedině tak může sociální věda porozumět daným jevům skrze interpretaci, odkrývání jejich smyslu. Tyto interpretace je však zapotřebí zformulovat z hlediska předmětu studia a vědec nesmí zapomenout pohlížet na kulturu, jež studuje, také jejíma očima. Tomuto směru pak autor vytýká to, že sociální věda nepotřebuje pouze porozumění danému jevu, ale rovněž jeho vysvětlení.
7. Je význam chování jiných dán tím, co tímto chováním míní oni?
Intencionalismus: Dle intencionalismu se "význam určitého aktu či jeho produktu se odvozuje od intencí, záměrů jeho původce." Navíc lidské jednání a chování je tím, čím je jen díky onomu významu, jež jejich jednání má. Proto je úkolem sociálních vědců a historiků tento význam, smysl odkrývat a interpretovat jeho výsledky. To ovšem znamená se do daného aktu velmi hluboce ponořit. Autor zde pak popisuje teorii rekonstrukce. Podle ní se pak historik musí k odhalení onoho smyslu přímo vmyslet do jednání určitého aktéra pochopit jeho myšlení. Tedy jde o jakousi nutnou identifikaci s jednajícím, jak on sám tehdy vnímal okolní svět či sám sebe. (Fay 2002; 165-170)
Gadamerova hermeneutika: Z intencionalismu pak vzniká něco, čemu se říká "hermeneutika." Gadamer však svou hermeneutikou s teorií rekonstrukce nesouhlasí. Podle jeho názoru porozumění významu nemůže spočívat v rekonstrukci či vcítění se do jednajícího. "Význam se do jednání dostává pouze, když je jednání zasazeno do konkrétního interpretačního kontextu konkrétím vykladačem." Tuto interpretaci pak Gadamer přirovnává spíše k procesu překladu. Význam určitého jednání, aktu atd., pak není vlastností objektů, ale určitým polem, do kterého je objekt interpretací zasazen. Proto je také pro Gadamera čas, tedy určité prodlení mezi tím, co interpretujeme a naší dobou, není něčím negativním, ale naopak. Vykladači si totiž mohou jednání zasazovat do stále nových interpretačních kontextů a přicházet tak na stále nové dimenze jeho důležitosti. (Fay 2002; 171-184)
8. Je naše chápání jiných nezbytně historické?
Nomologismus: Tento názor předpisuje, že "adekvátní vysvětlení musí mít základ ve vědeckém životě." Dokonce předpokládá, že se na jednotlivé události díváme jako na určité případy nějakého vzorce či zákona. Na veškeré vědecké zákony se pak pohlíží jako na něco neměnného, obecně aplikovatelného. Nomologismus tedy počítá s určitou představou konstantnosti (událost je vysvětlena jedině tehdy, když víme proč se něco muselo stát vzhledem k určitým vysvětlujícím událostem). Dokonce u nomologických vysvětlení existuje strukturální rovnost mezi vysvětlením a předpovědí (vysvětlení je pak dokonce platné jen tehdy, je-li shodné s předpovědí). Podle tohoto pojetí pak úkolem sociální vědy je objevovat právě ony obecné zákony a na jejich základě pak předpovídat lidské chování. Dle autora pak nomologické vysvětlení nestačí. Určité jevy je totiž nutné zkoumat i v jejich jedinečnosti a brát v potaz i jejich historický kontext. (Fay 2002; 187-203)
9. Žijeme příběhy, nebo je pouze vyprávíme?
Narativní realismus: Podle narativního realismu je lidský život zformován do příběhu nikoliv prostřednictvím historiků či životopisců, ale narativní struktury už v lidském životě jako takovém existují. "Opravdové příběhy se nacházejí, nikoliv vytvářejí." Lidský život pak má podle tohoto pojetí svůj specifický začátek, své vrcholy a konec. Avšak podle autora nejsou ani tak důležité ony jednotlivé chronologicky uspořádané činy a záměry, ale hlavně ony výsledky, které z jednotlivých aktů vyplývají. Navíc tyto kauzální dopady určitého činu mohou v budoucnosti pokračovat i po té, co je aktér už dávno po smrti. To je také důvod tvrzení, podle kterého od-vyprávět jeden definitivní příběh o životě prostě nelze, a proto také žádný život nemůže být příběhem sám o sobě. Jelikož budou vznikat pořád nové a nové jeho interpretace, a tedy i příběhy. Tento směr tedy vyzdvihuje hlavně onu žitou stránku příběhu. (Fay 2002; 213-226)
Narativní konstruktivismus: Stoupenci tohoto směru tvrdí, že jsou to právě sami historikové, kteří vnucují do beztvarého toku událostí narativní struktury.Tedy jednotlivé příběhy jsou naopak pouze vyumělkovanými produkty historiků a jsou tedy nikoliv objevované, ale pouze vykonstruované. Jak ale v knize ukazuje autor, příběhy jsou nejen o životě, ale i v něm samém. Člověk vlastně už jakoby sám uvnitř nějakého příběhu žije a jednotlivé akty už jsou jeho ztvárněním. Navíc pro člověka je důležité, aby si přítomnost uvědomoval jako určitý následek minulého, jež bude dále směřovat k budoucnosti. Jedině tak může aktivně jednat, rozhodovat se a volit mezi jednotlivými příležitostmi.
Narativismus: Narativismus je pak jistou syntézou předchozích dvou směrů. Snaží se jakoby propojit onen žitý příběh s tím vyprávěným a pochopit jejich vzájemný vztah. Navíc také vyzdvihuje důležitost zpětného pohledu, kdy člověk si často uvědomí důležitost nějaké události až s odstupem času. Narativismus tedy klade důraz právě na duální povahu příběhu, tedy jak na tu žitou, tak i tu vyprávěnou.
10. Můžeme jiným rozumět objektivně?
Objektivismus: Hlavní tezí objektivismu je, že realita "reálně" existuje a to nezávisle na naší mysli. Jediné čeho se jedinec musí k objektivnímu poznaní vyvarovat je jednat nezainteresovaně, tedy nutnost se naprosto oprostit od svých hledisek, hodnot, zájmů. I s objektivismem souvisí důležitý směr, jakým je "realistická ontologie" podle které realita existuje už apriori a lidé ji pouze zpětně odkrývají. Musí tedy nutně existovat jeden pravdivý obraz řádu, kterého lze dosáhnout (teorie vědeckého pokroku).
Falibilismus: Falibilismus vše vidí naopak, jelikož je nutné si uvědomit, že s okolním světem se setkáváme pouze zprostředkovaně. Tedy o světě nelze nic vědět s naprostou jistotou, jelikož každá teorie může být nepravdivá. Z tohoto závěru také vyplývá tzv.: "falzifikacionismus" podle kterého úkolem vědy je "formulovat empiricky testované domněnky a následně je falzifikovat." Objektivně lze tedy hovořit pouze v souvislosti s určitou vědeckou metodou a nikoliv o jejích závěrech. Představitelem tohoto směru byl K. Popper. (Fay 2002; 243-250)
Kritická intersubjektivita: Objektivní poznání je možné tedy pouze ve smyslu překračování badatelovi subjektivity a jeho neustálém střetávání se s kritickými názory ostatních vědců. Objektivita je tedy chápána jako jistý proces dialogů. Nikoliv jako jedna pravda (neustále vyvracení atd.) Ovšem autor upozorňuje na riziko eliminace morálních hodnot. Naopak objektivita nutně souvisí s odpovědností.
11. Čemu nás může naučit multikulturní filosofie sociálních věd?
Autor poukazuje na nutnost oprostit se od dualistického přístupu (buď to, či ono) a na věc nahlížet spíše dialekticky: rozdíly se nevylučují, ale jsou spolu naopak propojeny. Na vše jiné je tedy nutno pohlížet jak ze svého, tak z jejich hlediska.
Interakcionismus: Toto pojetí nám říká, že chápaní jiných je zrcadlem toho, jak člověk chápe sebe sama. Člověk se toho o sobě dozví nejvíce tedy právě interakcí s jinými. Autor také poukazuje na důležitost, aby vědci byli sami k sobě při svém bádání reflexivní a také na to, aby svůj vztah ke zkoumaným pojímali dialekticky. Dále zmiňuje nutnost otevřenosti a vzájemného naslouchání různých společností a kultur, oproti jejich uzavírání se do sebe. Navíc na kultury je třeba pohlížet jako na výsledky neustálého prolínání a střetů s jinými kulturami. Interakcionismus tedy Jiné chápe dialekticky, já a jiní nejsou odlišní a naopak jsou "v neustálém proudu změn." Jedná se tedy o "určitý pohled na lidskou historii i kulturu, tak i o určitou etiku, jež doporučuje multikulturní výměnu a reakci na ní." (Fay 2002;270-276)
Multikulturní pohled by se pak dal shrnout do následujících bodů:
1) Vyhýbat se dichotomiím, myslet spíše dialekticky.
2) Neuvažovat o jiném člověku jako o Jiném.
3) Překonávat rozdíly vzájemnou interakcí.
4) Myslet procesuálně, nikoliv substančně. Vnímat tedy spíše vývoj a změnu.
5) Trvat na aktivním přístupu těch, které zkoumáme.
6) Nezapomínat brát v potaz sociální či kulturní situovanost aktéra.
7) Mít na paměti, že za jakýmkoliv pochopením se skrývá vždy poznání.
8) Hledat ve všem rozpolcenost a nejednoznačnost, nechápat společnosti jako navzájem oddělené entity.
9) Nezapomínat úlohu minulosti.
10) Všímat si kulturního a historického zakotvení poznání.
11) Nezapomínat na odpovědnost vůči těm, jež zkoumáme.
12) Aktivně se s rozdílností střetávat, nikoliv ji jen přijímat.