Srpen 2008

Rozprava o metodě

16. srpna 2008 v 14:23 | R.Descartes |  Kiklopova knihovna
Rozprava o metodě
René Descartes
Úvod: V tomto díle, které jako jediné vydává za svého života, nám Descartes předkládá svou jedinečnou metodu, kterou by se měl člověk řídit při hledání pravdy a příčin všech věcí.
Úvahy týkající se věd
Descartes rozumem rozumí "správně uvažovat a rozeznávat pravdivé od klamného." Tuto schopnost pak mají všichni lidé, jen svůj zdravý rozum neumí správně používat. Je to právě správné používání rozumu, které vede k zdokonalení ducha a jež odlišuje lidi od zvířat.
Ačkoliv se však Descartes vydal na dráhu filosofa a pociťuje na sobě jak stoupá neustále výše, co se hledání pravdy týče, přesto Descartes neodmítá možnost, že by se mohl mýlit. V tomto díle se nám pak snaží představit svoji metodu poznávání, kterou on sám nechal vést svůj rozum.Cílem jeho spisu je pak nejen na onu metodu poukázat, ale také určitá naděje, že by někoho mohl jeho způsob uvažování zaujmout a být mu nápomocen.
Ačkoliv tedy Descartes vystudoval jednu z nejslavnějších evropských univerzit, kde ho vyučovali ti nejlepší profesoři, přesto měl pocit, že se jeho nevědomost jen prohlubuje. Vědy podle jeho názoru jsou plny omylů a stojí na vratkých základech. Jedině pak filosofie o všem diskutuje a pochybuje a nepovažuje nic za spolehlivé. Proto se Descartes rozhodl cestovat a poznávat tak odlišné mravy a hodnoty, aby nabyl těch nejrůznějších zkušeností, které mu svět nabízí a na základě těchto nových poznatků pak mohl hledat pravdu v sobě samém. Tak se Descartes naučil nevěřit ledačemu a naopak se zbavoval spousty omylů, které podle jeho slov zatemňují jeho rozum (jelikož zjistil, že to, co jeden národ může považovat za směšné, jinému národu se daná věc jeví jako samozřejmost). Tím se Descartovi podařilo nalézt vhodné metody, jak se člověk sám může v sobě zdokonalovat.
Základní pravidla metody
Descartes považuje za dokonalejší díla ty, které vznikly pouze rukama jednoho tvůrce, kde vše je dobře promyšleno a dokonale do sebe zapadá (patrné ve městech: rozvržení jednoho stavitele, pak narušuje rozvržení staveb druhého). Zrovna tak zákony, které se utvářely postupně jsou méně dokonalé než-li ty, které vycházejí z jednoho rozumného zákonodárce (jako je tomu u civilizovaného národa). Proto Sparta byla dokonalá nikoliv kvůli jejím zákonům, ale díky tomu, že byl její řád vymyšlený pouze jedním člověkem. Proto jsou nejblíže pravdě právě ty prosté myšlenky, které pocházejí od jednoho člověka. Avšak člověk byl od malička ovlivňován výchovou a názory druhých, čímž naše úsudky nejsou čisté a pevné.
Proto Descartes vyzývá k tomu, aby se člověk znovu zamyslil nad vším, co dosud na základě druhých považoval za správné a všechny své úsudky podrobně kriticky prozkoumal. Jedině tak totiž může některé myšlenky odvrhnout a znovu tak přijmout jiné - lepší a postavit tím svůj život na pevných základech.
Descartes si je však vědom toho, že lidé jsou různí a spíše jsou ochotni respektovat nějaké nedostatky, než aby museli uskutečnit nějakou zásadnější změnu. Rozeznává pak dva typy takových lidí. Jednak jsou tu ti, kteří mají o sobě neprávem velké mínění, z kterého ovšem nedokáží ustoupit, a proto by hrozilo, že by se nemohli "vedoucí stezky držet přímo a mohli by tedy zůstat v bludech po celý svůj život." A pak jsou tu druzí, kteří jsou naopak skromní a vědí, že nejsou dost chytří na to, aby přesně dokázali rozeznat klamné od pravdivého, načeš se raději nechají od druhých poučovat. Tedy následují jiné, než aby oni sami hledali lepší cestu. Ovšem nejde ani tak o lenost, co mnohým brání v cestě za poznáním, a tedy i za pravdou, jako spíše o zvyk.
Ty názory, které jsou odlišné od těch našich a mohou se nám také zdát směšné pak nutně nemusí být horší. Naopak mohou vyplývat z daleko většího používání rozumu. Proto si Descartes nemohl najít nikoho, jehož názory by se mu zdály vhodnějších než jiných," což ho opět utvrdilo v představě, že pravdu musí hledat jen u jednoho člověka, a to u sama sebe.
Descartes se pak rozhodl vyjít z logiky filosofie, geometrické analýzy či algebry, kde nalezl sice mnoho pravdivých pravidel, kterými se také inspiroval, ale zároveň ovšem také těch nepravých. Načeš usoudil, že je těžké je navzájem od sebe oddělit. Navíc pak tyto vědy vyžadují jistý talent v určité oblasti. Proto se rozhodl hledat ve své metodě pravidla úplně jiné, které by nebyly tak složité:
Nepřijímat žádnou věc za pravdivou, pokud ji jako pravdivou s evidencí nepoznám. Vyhnout se tedy ukvapenosti a zaujatosti.
Rozdělit každou z otázek na menší části, aby byly snadnější a já je tak mohl lépe rozřešit.
Nejprve začít tím nejjednodušším a pak postupně se zaobírat těmi složitějšími.
Činit všude úplné výčty a obecné přehledy, abych byl bezpečen, že jsem nic neopominul.
Zachování těchto pravidel pak nám usnadní řešení kterékoliv otázky. Neboť k dosažení pravdy, výchozího bodu je dodržování metody zapotřebí - viz.:aritmetika. Navíc při dodržování této metody, člověk používá výhradně svůj rozum, což je pro Descarta klíčové. Vědy pak podle jeho názoru v mnohém vyšli z filosofie, vypůjčili si její zásady. Ovšem v ní samé tyto pevně zakotvené zásady Descartes nenalézá. A proto je chce určit.
Několik pravidel morálky, vyvozených z metody
Jelikož Descartes ví, že než dosáhne svého cíle čeká ho ještě kus cesty, vytvořil si tedy prozatímní morálku. I pro ni pak sestavil následující pravidla:
Být poslušen zákonů a zvyků své země. Být věrný náboženství, v kterém byl vychován. A jelikož chce své názory podrobit zkoušce, míní se prozatím chovat nejumírněněji a řídit se prozatím názory těch, kteří se mu budou jevit nejmoudřejšími a s kterými bude žít. Aby tyto jejich názory popravdě odhalil, bude si spíše všímat jejich skutků, jelikož právě v nich se popravdě odhalí. Navíc spousty lidí neřekne vše, co si myslí. Jelikož se hodlá chovat co nejumírněněji, jak jen to půjde, rozhodl se vyvarovat i zákonům, které rovněž pokládá za výstřednost. Jelikož všechny věci na světě se mění, tak i zákony a proto i Descartes bude měnit své názory a jednání stále k lepšímu. Mohlo by se totiž stát, že by schvaloval věc za dobrou, která už dobrá dávno nemusila být.
Být nejpevnější a nejrozhodnější ve svých činech. Kráčet vždy tou nejpřímější cestou a nezbloudit z ní. A ačkoliv člověk nedojde tam, kam opravdu chtěl, pokud se drží co nejvíc své cesty, neohlíží se a jde dál, dojde vždy alespoň tam, kde mu zajisté bude lépe než předtím. I tak se člověk v životě má přidržovat názorů, které se nám jeví jako nejpravděpodobněji správné.
Přemáhat spíše sebe, než-li osud. Měnit své touhy, než pořádek světa, jelikož úplně v naší moci jsou jen naše myšlenky. A jednat nejlépe znamená jednat tak, jak jsme mysleli a netoužit po tom, o čem už teď vím, že nemohu dosáhnout. Jedině tak mohu být spokojený ("vše pro nás bezúspěšné je i naprosto nemožné").
Dále pak Descartes poukazuje na nutnost vybrat si pro sebe to nejlepší zaměstnání. Přičemž on sám zůstává věrný filosofii, která mu pomůže "užívat jeho života k pěstování rozumu." Tedy je nutné se i nadále pořád vzdělávat, neustále vše přezkoumávat a dohledat se tak pravd. A nejlepší cestou za tímto poznáním je pak pro Descarta cestování, kdy se člověk setkává s jinými lidmi, pozoruje jejich chování a skrze ně si pak sám tříbí své názory.Descartes tedy svým pochybováním dochází k pravdě.
Důkazy o jsoucnosti Boha a lidské duše, neboli základy metafyziky
V této kapitole Descartes hovoří o základech, ke kterým došel. Začínal tedy tím, že pochyboval nad vším, co se mu zdálo nejisté. Přičemž smysly Descartes pokládá za něco, co nás oklamává. Navíc Descartes je si vědom toho, že i on sám může být oklamán, jako kdyby vše co se mu jeví, se mu pouze jen zdálo ve snu. A při tomto pochybování Descartes dochází k první pevné jistotě. Člověk může pochybovat o všem, ale to že on sám myslí, dokládá jeho existenci. "Myslím, tedy jsem" - se stalo tedy jeho první zásadou filosofie.
Dále Descartes přichází na to, že je substancí, pro kterou je jedinou podstatou myšlení ("kdybych přestal myslet, nemohl bych věřit, že jsem"). A tato substance, toto já pak ke své existenci nepotřebuje žádné místo, ani žádnou hmotnou věc.
Při rozjímáním nad tím, čeho je zapotřebí, aby jeho soud byl pravdivý pak Descartes přichází k tomu, že ty věci, které chápeme naprosto jasně jsou skutečné. Je zapotřebí je jen správně rozeznat. Proto také tím, že člověk pochybuje, shledává svou bytnost Descartes za nedokonalou, jelikož "vědět je dokonalejší než pochybovat." To znamená, že musí být něco dokonalejšího, než-li je on. Avšak na druhou stranu to nemůže z něho vycházet. Naopak musí být jiná, dokonalejší bytost, od které vše obdržel (dokonalejší nemůže být následkem méně dokonalého a také nelze, aby z ničeho pocházelo něco). Tím Descartes dohází k Bohu, který tuto dokonalejší ideu do něj vložil. Descartes tedy není na světě jedinou bytostí. V Bohu pak nejsou žádné nedokonalosti. A jelikož všelijaké složení vyžaduje závislost a je tedy nedokonalé (tak jako je tomu u člověka, který se skládá z duše a těla), znamená to že Bůh z těchto dvou přirozeností složen není. A existence všech bytostí pak závisí právě na Bohu.
Dále Descartes pochybuje o geometrii. Jak může vědět, že trojúhelník má tři úhly, jež se rovnají dvou pravým, když ho nikdy před tím neviděl? Proto přichází k myšlence, že je to způsobeno ideou dokonalé Bytosti, která je nejen v trojúhelníku, ale také například v kouli. Geometrickým úkazem si tedy mohu být jistý zrovna jako Bohem.
To, že nejsme schopni pak tyto "věci" poznat je tím, že nedokážeme se povznést nad smysly. Jelikož i filosofové vychází y toho, že nic není v intelektu, co před tím nebylo ve smyslech (co je nepředstavitelné, je rovněž nepochopitelné). K ujištění se o nějaké pravdě pak nestačí jen smysly a představivost, ale je zapotřebí použít rozumu.
Jistý je tedy Bůh a duše, o ostatním je možno pochybovat, jelikož i ve spánku " si můžeme stejným způsobem představit ve spánku, že vidíme hvězdy, ačkoliv tomu tak není. Odkud tedy víme, že myšlenky přicházející ve spánku, jsou klamnější než ty druhé?"
To, že věci, které zřetelně chápeme, existují je podloženo existencí Boha, který je dokonalý. A vše, co je v nás pak vychází od něho. A to, že máme v sobě i nesprávné ideje jen potvrzuje naši nedokonalost. Vše pravdivé tedy pochází od Boha a je to právě on, kdo pravdivost věcí zaručuje. Nepravdivé pak pochází z nicoty.
Sny a smysly nás pak nutí pochybovat o pravdivosti našich myšlenek, i pokud bdíme. "Neboť konečně, nechť spíme anebo bdíme, nikdy se nemáme dát přesvědčit ničím jiným než evidencí svého rozumu." Jen rozumem si totiž můžeme být jisti, že všechny naše ideje a postřehy musí mít podklad pravdivosti, jelikož jinak by je Bůh (pravdivý, dokonalý) do nás nemohl vložit. A to, co je z našich myšlenek pravdivého, musí se také spíše v bdění, než-li ve snech.
Řád otázek přírodních
V této kapitole Descartes hovoří o přírodních zákonech, které zavedl Bůh, a o jejichž ponětí nám také do duše vložil. Přičemž to nejsrozumitelnější v přírodě je pak duše a Bůh. A protože se Descartes obával, že by nemohl do této rozpravy pojmout vše, co by chtěl, raději se soustředil spíše na světlo a na tělesa, které jsou na zemi. Přičemž při tomto uvažování postupoval tak, že si představil jiný svět, který by Bůh od počátku tvořil. Nejdříve se tedy Descartes zabýval látkou. O ní soudí, že kdyby do ní Bůh nevložil tíži, přesto by se všechny částečky země směřovaly k jejímu středu a poloha hvězd a Měsíce, pak by stejně působily na odliv a příliv, jako na vzduch a vodu. Dále se Descartes zabýval ohněm, jež je rovněž kromě hvězd a Měsíce prapůvodcem světla. Přičemž popisuje všechnu jeho sílu (popel atd..). Podle Descarta pak Bůh stvořil od počátku svět a svou silou do něj zasahuje i nyní. A tím, že chaosu určil své zákony, se "věci mohly stát takovými, jaké je vidíme dnes." Od přírody se pak Descartes dostává k člověku, jehož tělo sestavil z právě popsané hmoty, z orgánů a jejich funkcí. Tyto funkce se pak ovšem váží na tělo, nikoliv na rozum. Tyto funkce pak mají i zvířata, ovšem s výjimkou rozumné duše. Dále Descartes podrobně popisuje složení a práci srdce, která rozvádí do těla krev (popisuje veškeré žíly, vlásečnice, tepny, komory srdce, jeho chlopně, srdečnici, pohyby srdce atd..). Pohyb srdce pak podle Descarta přímo vyplývá z takto složených a navzájem propojených orgánů a z teplé krve, která tělem neustále obíhá. "Odejmeme-li pak nějaké části těla krev, odejmeme také její teplotu." Dýcháním pak vedeme vzduch do plic, kde se okysličuje a ředí krev, která je pak dále roznášena do těla. Zrovna tak teplo a částečky v krvi pak umožňují člověku činnost střev a žaludku. Pohyb našich údů pak zaručují tzv.: "živočišní duchové," kteří dokáží pomocí svalů a nervů rozhýbat tělo. Tyto duchové jsou pak utvářeny samotnou krví. Činnost těchto duchů je pak dokázána pohyby uťatých hlav.
Člověk pak pracuje jako stroj, ovšem je strojem nejdokonalejším, jelikož ho stvořil Bůh. Člověk by pak mohl sestrojit stroj naprosto zaměnitelný s jakýmkoliv zvířetem, ale stoprocentní lidské podoby by nikdy ve svém sestrojování nedosáhl. To proto, že by lidský stroj jednak nemohl mluvit tak, aby své myšlenky vyložil jiným či aby reagoval na vše, co se mu řekne. A dále, kdyby vykonával věci stejně dobře jako člověk, selhal by určitě v jiných, jelikož by nedokázal jednat podle svého vědomí, ale jen podle sestavených svých orgánů. To jsou také další dvě okolnosti, kterými se lidé liší od zvířat. Jelikož i ten největší šílenec dokáže sestavit svou řeč do slov a říci tak, nějakou svou myšlenku. Vše je tak proto, že zvířata nemají rozumu a jejich duše jsou zcela jiné povahy, než ty naše. Když jsou pak v leččemž lepší než my, nesmíme propadnout názoru, že ducha mají či mluví. Jelikož i kdyby tomu tak bylo, mohli by se nejen s námi dorozumět, ale musela by jednat ve všech věcech lépe než my. Zvířata pak fungují jen na základě jejich orgánů, jako stroje.
Dále se Descartes zabývá duší, která podle něj nemůže být stvořena z hmoty. Je zvlášť stvořená a teprve pak až spojená s tělem. Naše duše je ovšem na těle nezávislá, což ji činí nesmrtelnou.
Věci žádoucí pro pokrok v bádání přírodním
Descartes se tímto spisem snaží přispět k obecnému blahu lidí. Předkládá tak svou metodu, abychom tak lépe mohli pochopit zákonitosti přírody a na základě využití těchto poznatků se pak stát jejím pánem.. Proto by člověk měl myslet nejen na zdokonalování strojů, které nám v tomto účelu mohou posloužit, ale měl by také myslet na své zdraví. A mít dobré zdraví znamená mít také dobrého ducha. Člověk by měl také pro dobro lidstva své poznatky zveřejňovat, aby i ostatní z nich mohli čerpat a na nich dál stavět. To je také důvod, proč tak činí i Descartes. Ovšem i u znalostí bychom měli postupovat tak, jak praví metoda - od těch nejobecnějších, k těm nejvzácnějším. Jedině tak se můžeme vyhnout klamu.
Descartes tedy hledá příčiny všeho. Základem je Bůh, který je nejen stvořitel, ale také od něj pocházejí veškeré pravdy. A zárodky těchto pravd pak máme od své přirozenosti každý v duši. Dále se zabýval hvězdami atd. . až se dobral zásad, které mu pak pomohou osvětlit vše, co člověku přichází skrze smysly.
Descartes pomocí své metody chce přispívat odkrýváním pravd k blahu lidstva. Ukazovat jiným svou metodu nazírání na svět, aby z ní mohli čerpat. A nadále zůstává věrný svému jedinému povolání, jakým je filosofie.

Kouzelná babička

12. srpna 2008 v 21:32 Kikiklůpkovo rozjímání

Kouzelaná babička

Těsně u Václaváku, někdy napravo, jindy nalevo ve Vodičkově či Jindřišské ulici Vám stojí kouzelná babička. Na sobě mívá dlouhé modře květované šaty. Opřená o dřevěnou hůlku si sem tam pročísně levou rukou své bělavé vlasy. Shrbená, jak už to u babiček bývá, prodává kolemjdoucím barevné tulipány. Drží je ve své vráščité ruce a každý, kdo projde ji zrovna a zrovinka tyhle ruce může závidět. Moudrost. A možná i nezáměrná pýcha a hrdost nutí tuto kouzelnou babičku vrátit jindy lacinému, osleplému a přehemženému místu svůj poslední nádech života. Kouzlo, co uvidíte jen o půl osmé ráno. Kouzlo, co nás nutí se zastavit, rozhlédnout a pohlédnout pod sebe na co zrovna šlapeme a co jsme už dávno pošlapali. A proto tam ona postává ač tulipánů moc neprodá. A proto si musím od ní jeden koupit.
Věnováno babičce s tulipány

Láska

12. srpna 2008 v 21:18 Kikiklop kikiklopí
Láska
Zavrtaná pod pořinou
objímajíc žabáka
civějíc do stropu
ve snaze spočítat jeho vrásky
mně začaly stékat kapičky rosy
dolů po tváři
V životě mi nebylo tak krásně
Vždyť jak je možné,
že zrovinka mě
a ikdyby na těch pár okamžiků,
které navždy budou těmi z nejkrásnějších
...
jak je možné,
že zrovinka mě potkalo takovéhle štěstí?
Lidé chodí, mouří se, nadávají ...
na to,
jak jim svět kolem nich přijde šedivý
Kolik z nich se ale zamyslí nad tím,
jaké mají štěstí,
že mají to, co mají
jsou, jak jsou
žijou právě tak, jak žijou
A tak i já
a zrovinka v tenhleten večer
jsem nepřestala žasnout
a vážit si,
že jsem tě potkala........
....láska....