Říjen 2008

Trn v oku aneb Nazi a metalcorový dýchánek: Walls of Jericho a Heaven shall burn

17. října 2008 v 0:14 Splachovátko (na nácky)

Trn v oku aneb Nazi a metalcorový dýchánek:

ve stínu Walls of Jericha a Heaven shall burn


Je tomu několik dní, co v Praze proběhl metalcore dýchánek v podobě Hell on Earth festu. Představilo se spousty kapel, jmenovitě Animosity, Cataract, The red chords, Evergreen Terrace a hlavní hřeb večera - kapelka: Walls of Jericho s nezapomenutelnou energickou"Candys". A ač mě tento velmi podařený večírek naplnil spoustou hudebních zážitků, náplní tohoto článěčku bude uplně něco jiného.


Stojím si takhle opodál circle pitu, kde se prohání nesčetně moshových hovad, hlavou si pokyvuju do rytmu kytar, když tu mi kamarád poklepe na rameno se slovy: "Za tebou je hustej nácek." Tak se otočim a světě div se (či naopak nediv) ... je tam. S trikem Thor Steinar si to nadutě kouká přímo na scénu, bavíc se možná se svým soukmenovcem. Ruce pak založí a dýchá mi přímo na záda.
Večer se nám pak přehoupl do druhé půlky, když z povzdálí sleduji dalšího typa, tentokrát s trikem Bohemia, jak si radostně paří na Evergreen Terrace. Pohlédnu kousek vedle a ejhle: i dva již zmiňovaní s nadšením sledují pohublého typa v emařských kalhotech.

Je tomu už několik dlouhých dní, kdy do Prahy přijeli Heaven Shall Burn. Na tento koncert sem se mimořádně těšila, jelikož tuhle německou patričku mám opravdu ráda. Odbije sedmá hodina a já se prodírám skrze nesčetně namakaných typů a týpků směrem k šatně, kde si zanechávám svůj nepotřebný ohoz. Dostanu číslo 88, na čež si neodpustím prohodit nemalou poznámku. A ač to nebylo ani tak cíleně, zasáhla jsem mouchu jednou ranou. Daný týpek si to listoval v nejmenované zakázané knize. Ještě mi nic nedochází a pokračuju dál, dolů po schodech, směrem k pódiu. Cestou míjím stánek s Antifa věcma a hrnu si to do první řady, kde vedle pódia na mě kouká obrovská plachta Good night white pride. Koncert začíná, začínám hopsat.



Co tu panebože dělaj!
K celé té věci, jakým tyto dvě zmiňované akce jsou, či se zdají být.... nebo řečeno jinak: mají jí být a já věřím, že i v nitru opravdu jsou, Vás podobná zkušenost může dost solidně nasrat. Jak je známo a doufám, že se nemýlím, jmenované kapely se netají svým negaivním postojem k pravicovému extrémismu či k rasismu obecně. Dávají to najevo a vlajka Good night white pride či některé z jejich textů jsou tím jen důkazem. Proto se výskyt ultrapravicových typů na těchto akcí zdá být .......

Pohled první: alarmující! Teď se bavim, srát se s nima nebudu?
Jak je možné, že pár chlapáckých hovad neveme dotyčného pod límcem a nevyvrhnou ho na světlo boží- pod lampy nočného města ve snaze dovoit mu ochutnat pachuť špinavé dlažby? Obzvláště v přítomnosti lidiček prodávajíc věci od Antify je celá věc opravdu zvláštní. "V německu by se tohle stát nemohlo," slyším od kamaráda, jež se o danou věc zajímal a ptal se i u bedňáků HSB. Proč ale u nás, v české kotlině, je to možné? To je zde takový strach, že by onen postižený zavolal mobilem službu ala mlátička, která by na písknutí, jako poslušný pes, čakala na kolemjdoucí v postraních pražských uličkách? Či je problém v české pohodlnosti a snahy hrát si na mrtvého brouka?

Pohled druhý: chápající: Jdem jim příkladem.
Dav se pohupuje, chlapi i ženstvo moshí. Zpíváme texty a je nám fajn. Jedna loď. Ať si vyzkouší onu Jinakost sami na vlastní kůži. Ať pocítí ty nevlídné pohledy. Ať si vyslechnou z podia všechen ten hnuj, jež je sem tam na ně kydán. "Dobře Vám tak. A my! Co! Je ná tu hafec a kdybysme chtěli, víte, že jste na sračky. Ale proč být jako vy. Hudba spojuje. A jednoho dne to snad i vy pochopíte. Fuck off na Vás. Jste nám u prdele. Máme vlajku, máme stánek. Slyšís ty texty? Snad umíš aspoň anglicky, bobe? Je jasný na jaký straně jste. A je jasný, že my na ni z vysoka serem!"

Pohled třetí: groteskní! Jste nám k smíchu.
Pohupujou se. Ten rytmus je dokonce fakt dostává: "Fakt tvrdá kapela, Vole!" A texty? Ty vem pes. Navíc co..... ňákej rádoby emař, ten je přece dnes nemůže vyvéct z míry. Navíc je jich jen pár. Co pár! Hrstka. Tak stojí, schovaní v davu, páč jim se to líbí. Co je na ňákých textech, co je na ňáké myšlence. Co je na tom, že příchodem podpořili to, proti čemu celý život zbrojí. Či právě dozbrojili? I tak by se jejich přítomnost zde dala chápat. "Ten emař to fakt válí a tý ženský na pódiu je fakt kus, tak co?" Navíc...je tu sám. Bez zraku soukmenovců. A tihle lidé tady, které jindy nenávidí, se dnes zdají být tolerantní. Narozdíl od něho. A on to ví. Jinak by tu nebyl. Tak dává svou celou ubohost, nejasnost v sobě samém v plac. Páč hudba se stává silnějším, než její obsah a nitro... než on sám. To oni nevidí, snad i nemůžou nebo nechtějí. Můžeme se jen smát.

Pohled čtvrtý: vyhrožující! Chci se poprat, vole!
"Jsem fakt hustej týpek a pro naš zájem udělám všechno. Pár stovek. A co? Teď tam pudu a budu fakt drsnej. Pekně se vymódim, aby každej věděl, že nejsem jejich. A doufam, že mym pohledem či moshem někoho pěkně naseru. Bacha na mě! Jsem fakt vostrej!" A tak si stojim opodál a rádoby provokuju jen svou přítomností. Navíc se nezmůžu, páč vim, že bych dostal do držky. Ale sem tu... a to je možná hlavní, ač účel nevím. Nebo možná vím, jen pro koho bude vlastně hrát? "Tvrdej chlap! A chci vidět ty chudáky! No, sou celkem fajn, teda poslouchaj celkem fajn hudbu..., ale to je tak jediný, co máme společného. Fakt je nesnášim. Jo, ale dnes...pst."

Pohled pátý: k zamyšlení! Hlava v dlaních.
"Mám padesát kilo. Něžné pohlaví? Kdybych věděla, že pude po mě či prostě mě pošle do zadku, dam mu najevo, co si o něm myslim. Ale rozhodnout o kolemjstoucích pánech, zda se chtěj momentálně prát, bránit mě... . Jak to mám sakra vědět? A tak na něj hodim pár hnusnejch pohledů. Sere mě, že tu je. Ztrácí to hlavu a patu. Ale co? To jejich, nebo to naše? A nebo hudba fakt zbližuje? Můžeme se však někdy s někým jako oni sblížit? Pak to jejich, páč já bych na jejich konzert fakt nešla. Proč tu je? Nevypadá, že by chtěl někoho prudit. Libí se mu to! No to je ale pak hustý. Nechápu. Oni by se ale zachovali jinak... být tam, kde nemáš co dělat. A není to celé právě v tom: nemáš, co dělat? Si hajzl. To víme všichni. Sereš nás a kde kdo tady proti tobě zbrojí. Dyť je to směšný, když deš někam, dobrovolně, kde si všem pro smích. Nebo jsme směšní my? A čím? Že nejsme jako ty? Vždyť si tu v klidu. A sám víš, co si můžeš dovolit. Nebo svou přítomností nám naopak zde dáváš najevo, že vlastně naopak nic nevíš? Vyhodíme tě! Sereš nás. Si zvrácenej a mimo, chlapče. Pokavaď to sám nepocítíš, svou vlastní trpkost, svůj vlastní pot..., nepochopíš. Asi sem zbabělá. Ale to je padesát kilo ku stu? Navíc: květinou ani ženu neuhodíš. Nedokážu to popsat Ale i přes vše, se směju. Trochu na obě strany, ale na Vaši víc. V jádru, si to totiž pochopil. Možná. Ještě o tom asi nevíš. Zakusils totiž svou Jinakost. Možná si měl i strach. Jak by tě bylo, kdybychom tě zmlátili, že sis dovolil jít na konzert? Na to, co máš rád? Co možná skrytě proudí v tvých žilách. Jak by tě bylo? A nezasloužil by sis to? "

Po rozbalení či kliknutí na přidat komentář hlasujte v anketě

Systém, víra a slušnost

8. října 2008 v 22:51
Je tomu nedávno, kdy me přepadla myšlenka, zda je to opravdu onen systém, jenž je chybou či je chyba být oním systémem. Seděla jsem u stolu, kde se to tímto slovem jen hemžilo. Samozřejmě, že pouze v negativním smyslu a dalo se dokonce říct, že toto slovo, něco, co si kždý jen těžko dokáže představit, bylo původcem veškeré nespravedlnosti, lidské schátralosti a krutosti. Za všechno mohl systém a chyba byla zásadně jen v něm. Vlastně celý systém byl jednou velkou chybou. Tímto konstatováním pak končila většina horlivých debat. A jak jsme se při nich rozčilovali!
Jenže, co to onen systém je? A kde vlastně je? Kde spí a co žere, aby přežil? To nevim. Což je dost zvláštní, jelikož evidentně žije, když každý je s ním tak nespokojen. Je všude kolem nás, každý o něm ví, ale ve skutečnosti ho nikdo neviděl. A nikdo o něm neví jedinou základní informaci. Není to legrační? Ikdyby sme jím přeci mysleli veškeré zákony, předpisy, hodnoty a pravidla, kterými se řídíme a jež udávají všechno to hemžení se kolem nás, tak přeci i tento zákon a předpis musí od někud pramenit. Musí se něčím živit a někde spát. Či musí být něčím živen a někým ukládán ke spánku. Někdo ho musí vymyslet, uzákonit a pak se jím řídit. Fajn, dalo by se říct, že systémem možná myslíme v tomto smyslu veškerou politiku. Je však všechno, co mezi námi a v nás či nad námi funguje politikou? Vždyť i my sami jsme součástí onoho systému. To mi přijde dost zajímavé, jelikož tím takto záměrně přeabstraktněné slovo naprosto ztrácí na své abstraktnosti. Na sebe si přeci každý může šáhnout. Každý o sobě ví. Ví čím se živí, ví co chce a ví o svých skutcích. Může se hodnotit. A tedy i s hořkostí na sebe nadávat. Což je možná právě onen důvod, proč při těchto možná i politických debatách nadáváme nejdřív na politiky (nejvíce ti, kdo často nejdou ani k volbám) a pak na systém, jako na něco zkaženého, ukrutného, co se valí světem bez jakýchkoliv otěží a naproto neřízeně. Je lehké na něj všechno svést. Je lehké mu všechno zlé přisoudit, protože tuto abstraktnost přeci nemůžeme ovlivnit. A tak si opět sedneme, zakroutíme hlavou a objednáme další pivo......
Lidem tedy chybí slušný systém. Nebo lidem chybí víra v systém? Či jim chybí samotná víra? Nebo dokonce náboženství? Nebo lidem prostě chybí ona slušnost? A není náhodou už víra v tak abstraktní, neovladatelný, všemožný systém oním náboženstvím? To už je ale dost velký mazec i na mně.
Vidím tak mnoho lidí ndávající na systém. Systém je chybou a chyba je v systému. Chyba je však v tom, že lidé opravdu postrádají něco, co se možná náboženskou vírou dá nazvat. Ač v dnešní době se se slovem víra musí zacházet opatrně, páč má dost individuální pachuť. Věříme všichni a kdo si to nemyslí se hluboce mýlí. Přesto se z lidské víry vytratilo to, co ji právě vírou dělá. Co je její podstatou. Lidé ztratili úctu a pokoru. Možná jí cítí, ale jen při výmečných událostech. A to je právě škoda. Svět byl odkouzlen, náboženství se odsouvá někam na okraj společnosti a s ním jakoby umírala i pokora a úžas nad každým dnem. Pokora a úcta nad obyčejnými věcmi. Nad každou naší každodenností. Nad zubním kartáčkem, nad vodou, jenž nám teče kohoutkem a kterou si můžeme ohřát a vlastně i nad tím, že si ji můžeme zaplatit, dovolit si ji. Nad tím, že jsme, že jsem právě tady a teď. Máme to, co máme. Dopřávat si to, co si dopřáváme. Je zvláštní, že západnímu člověku se stal zubní kartáček a následné vypláchnutí úst samozřejmostí, když jinde by to považovali za nehorázné mrhání. Jinde by si lidé vlastně mohli chodit čistit zuby několik kilometrů daleko a do řeky. Jinde by dokonce vůbec nevěděli, co to vodovod vůec je. A jinde by vám utrhli hlavu za malý kalíšek vody.
A tak se v některých z nás rodí ona potřeba vyjádřit znovu onu víru. Projevit svou úctu a pokoru, své každodenní díky za vše, co jest...naším malým náboženstvím. Tak se rodí veškeré vegetariánství, dobrovolnictví, antifašismus a já nevím, co ještě. Páč je to důsledkem malého rozpomenutí se nad tím (v hloubi naší duše), že všechno co jest nemusí být tak samozřejmé, jak se zdá. Sme si vědomi onoho Jinde.
Vrátíme-li se k našemu systému, musíme dle mého názoru a podle těchto slov uznat, že mu byla sejmuta vešketá abstraktnost. Slušný člověk může žít i v tom nejneslušnějším systému. A slušný člověk ho svou slušností může nakazit. Tak jako systém často neslušností nakazuje nás. Nemoci vždy pochází od lidí.
Vegetarián je prostě člověk, co ve své hloubce objevil svou lidskost, tedy úctu a pokoru nad vším a to i nelidským. Touto úctou, jež projevuje v nejedení masa pak projevu svou část slušnosti ve většinově neslušné společnosti. Přesto žije a přesto je slušný. A přesto rovněž přispívá k tomu, že může tímto typem slušňáctví nakazit druhé a dopomoci tak uzdravit a oslušňáčtit náš systém o trochu víc, než doposud byl. Jelikož systémem rozumí lídi a tedy i sebe.