Únor 2009

Heaven shall burn and As I lay dying

27. února 2009 v 23:10 Power is music
Možná je načase představit jednu velkou mojí srdcovou záležitost:) A také by bylo více než vhodné do rubriky Music is power nahrát nějaký ten klípek. Příjemný poslech.











5. VELCÍ KOMUNIKÁTOŘI: JAZYK A MÉDIA

27. února 2009 v 22:01 | Neznámý autor/ka FHS |  Gender a feminismus
5. VELCÍ KOMUNIKÁTOŘI: JAZYK A MÉDIA

Poznámka: Tento text není můj! Je převzán z e-knihovny FHS.

Jazyk a média hrají velmi důležitou roli v genderové socializaci. Učit se jazyku znamená učit se, jak jako člen/ka dané kultury myslet a jak se chovat. Genderová poselství, které náš současný jazyk zprostředkovává, jasně odkazují na znehodnocování ženského prvku. Na rozdíl od maskulin, které mají přinejmenším neutrální, často však moc konotující a pozitivně hodnocený význam, je většina feminin negativních, pejorativních či majících sexuální konotace (muž - mužatka, běh - běhna, mistr - metresa). I když mnohá z feminin měla původně neutrální význam, prošla tzv. procesem sémantické derogace - jakmile se nějaký termín začne spojovat s ženou, často získá sémantické vlastnosti, které jsou připisovány společenským stereotypům spojovaných s hodnocením žen jako skupiny, která je spojována spíše s negativními asociacemi (zatímco muži s těmi pozitivními). Nejnelichotivější pojmenování pro ženy jsou vyhrazena starým ženám (ochechule, rašple). Je známo, že kombinace sexismu a ageismu obecně prohlubuje znevýhodnění žen. Náhodou není ani fakt, že maskulin se používá jako základu pro odvozeniny (král - království), a že jsou kladena před feminina - jedná o jeden z projevů jazykového sexismu, který spočívá v prezentování žen jako méněcenných. Dalším příkladem může být nerovnoprávné určování "pozice" žen ve společnosti. Neutrální oslovení pane neodpovídá oslovení paní nebo slečna, neboť ty označují ženu z hlediska jejího vztahu k mužům. Z anglického jazykového prostřední kniha uvádí zajímavý příklad toho, když žena přijme manželovo příjmení, bývá často oslovována Mrs. John jones namísto Mrs. Mary Jones. V češtině se zase jazykově posvěcuje vlastnický vztah v manželství užíváním koncovky -ová. Obzvláště významný způsob, jak prostřednictvím jazyka ženy vyloučit či ignorovat, představuje používání generického maskulina, tedy užívání mužského rodu nejen s výlučným odkazem k mužům, nýbrž k lidským bytostem všeobecně (v češtině navíc kategorie gramatického rodu, která rozlišuje i v plurálu). Málokdy si však představíme u tohoto "zobecňujícího" výrazu muže a ženy společně. Někdy ani kontext vyřčeného nezabrání nedorozumění. Autor a autorka uvádějí výborný příklad takového nedorozumění, kdy se televizní moderátor hostujícího antropologa zeptal na to, "co dělaly ženy během tohoto raného vzestupu člověka/muže" (str. 178) Důraz na jazyk není ani malicherný, ani nemístný - jednou z funkcí jazyka je neustále sdělovat psychologické zařazení všech jejích členů a jazykové snižování žen v jazyce neslouží jen k reflexi jejich podřadného postavení ve společnosti, ale i k jeho posílení. Snaha reformovat sexistický jazyk proto vede nejen k uvědomění, že sexismus existuje, ale přispívá i k jeho odstraňování.
Určité rozdíly lze pozorovat i ve způsobu, jakým komunikují ženy a jakým muži. Lingvistka Deborah Tannen tvrdí, že muži a ženy hovoří různými genderlekty - že mají odlišná jazyková společenství, což se vyznačuje odlišným stylem a cíly komunikace. Ženy podle ní slyší na jazyk důvěrnosti a vztahů, zatímco muži mluví jazykem postavení a nezávislosti. Tento přístup se však setkal s kritickými ohlasy, neboť komunikace je interaktivní proces, který ovlivňuje řada faktorů (např. situačních, tedy kontext hovoru, s kým mluvím apod.) a gender je jeden z nich. Obecně lze však pozorovat, že muži se snaží upoutat více pozornosti, nárokují si více prostoru než ženy a více narušují osobní prostor žen (stoupají si k nim blíž, víc se jich dotýkají a víc na ně zírají), častěji skáčou ženám do řeči, častěji mluví a mění si téma hovoru tak, jak jim to vyhovuje. Toto zjištění značně narušuje stereotyp, že ženy jsou hovornější net muži. Ukazuje se však, že ženy ve výlučně ženské skupině hovoří více než muži ve výlučně mužské skupině. Většinou mluví více o osobních věcech, jsou méně individualističtější, jejich hovory jsou také dynamičtější, ženy si dávají navzájem prostor a reagují na sebe. Rozhovory žen jsou však tradičně stereotypizovány a parodovány, zatímco mužská komunikace se považuje za vážnější, a tudíž "důležitější". Někteří badatelé a badatelky se domnívají, že tomu tak je proto, že muži vždy měli větší moc určovat, co je v komunikaci přijatelné. Ženská komunikace byla v důsledku toho považována nejen za odlišnou od mužské, ale také zpravidla i za podřadnou.
Podle tzv. hypotézy zrcadlení média zrcadlí chování, vztahy, hodnoty a normy, které ve společnosti dominují. Je nutné si ale také uvědomit, že média kulturu nejenom reflektují, ale zároveň ji aktivně utvářejí a určují to, co je důležité. Pro většinu jsou hlavní zdrojem informací a pro některé zároveň hlavní náplní volného času. Je prokázáno, že někteří mediální konzumenti a konzumentky nekriticky přijímají mediální obraz jako skutečnost. Média obecně mají vliv na naše očekávání a vnímání sebe i druhých, osobní aspirace a postoj k světu. Mediální obrazu genderu bývají obecně značně krizové. Kniha upozorňuje na to, že se média způsobem zobrazování (nejen) žen proviňují symbolická anihilace, tedy symbolickým přehlížením, trivializováním či odsuzováním (nejen) žen. Podle některých tvrzení ženy nečtou pravidelně denní tisk proto, že buďto nemají dostatek času a financí, nebo že k nim hovoří (teda pokud k nim vůbec hovoří) přezíravě a povýšeně. V hlavních zprávách se moc nevyskytují, a pokud ano, tak mají reportéři a reportérky tendenci uvádět detaily (fyzický zjev či rodinné postavení - např. žena pana XY, "vitální babička", "drobná blondýnka"), které se málokdy objevují v příbězích o mužích. Silné a průbojné bývají vykreslovány negativně. Autor a autorka také upozorňují na malé zastoupení žen v novinářství a na jejich odchody z branže způsobené špatnými zkušenosti (skleněný strop apod.). Víc žen v redakci by mohlo podpořit i více psaní o ženách.
Samostatnou kapitolu tvoří časopisy, neboť ty se z definice snaží zaujmout specifické segmenty populace a na rozdíl od novin se nezaměřují na širokou veřejnost. Ženské časopisy pěstují dost nezdravý kult ženství, který ženu vykresluje jako narcistku pohrouženou do vlastního vzhledu a péče o něj, zahrnují ji radami, jak si získat a udržet muže - tj. pomocí správné kosmetiky, účesu, oblečení apod. - jinými slovy ženy musí být přetvořené, aby se staly krásnými a přivábily si muže. Z této perspektivy je i úspěch v zaměstnání podmíněn jejich dokonalým vzhledem. Mnoho škodlivých dopadů má podoba vysněného ideálu krásy - žena bílá a mnohdy nereálně štíhlá (viz kapitola o zdraví). V posledních letech se v ženských časopisech zvýraznilo zaměření na sex - ten je většinou prezentován odvázaně, ale vztahově. Mužské časopisy se zase točí kolem témat jako jsou finance, obchod, technologie, sport, záliby, objektivizující a depersonalizují sex; pohodlný životní styl umožnění finančním úspěchem a rad, jak ženy udržet na uzdě, jak s nimi manipulovat. I zde se na většině zobrazení vyskytují běloši a bělošky.
Významným médiem se v naší době stala televize. Je dostupná, nevyžaduje zvláštní gramotnost, kvůli jejímu sledování není třeba opouštět domov a všem lidem se tak bez ohledu na věk, gender, rasu apod. dostává stejného vizuální a verbální poselství. Gender, sexuální orientace či například třídní příslušnost však už mají vliv na to, jak divák či divačka televizní poselství interpretují. Autor a autorka uvádějí, že ženy se v hlavním vysílacím čase na televizní obrazovce vyskytují méně než muži. Dostávají i méně rolí, a ty, které ztvárňují, jsou většinou mladší, nedospělejší a méně autoritativní než postavy mužské. Ke vzhledu mužů je televize obecně mnohem tolerantnější než ke vzhledu žen. V televizi převládají stále genderové stereotypy (ženy řeší daleko častěji vztahy, muži práci, ženy vykonávají domácí práce, daleko častěji pláčou a fňukají, využívají svého vzhledu k dosažení úspěchu v práci apod.), které se ještě navíc prolínají se stereotypy rasovými a etnickými.
Gender velice výrazně působí také v reklamě. Samotná vlezlá povaha reklamy se nám snaží vnutit, že daný výrobek nejen splňuje svůj původní účel, ale nabízí i něco víc. Snaží se apelovat na lidské touhy být úspěšná/ý a tělesně přitažlivá/ý, tudíž podává obraz těch kulturních hodnot, jejichž propagování přináší zisk. A genderové stereotypy a sexismus prodávají. V reklamách lze vypozorovat celou řadu genderovým stereotypům poplatných strategií - například zmenšování či fragmentaci těl modelek, stereotypní vykreslování povolání, používání modelek jako dekorativního prvku, aniž by měly zřejmý vztah k výrobku apod. Místo odstranění těchto obrazů jako reakce na kritické ohlasy začali být i muži zobrazováni jako sexuální objekty.
Curran a Renzetti věnují pozornost také vztahu mezi sledováním násilí v televizi a násilným chováním. Tento vztah se pokoušejí objasnit tři teorie. První zdůrazňuje efekt katarze, který má za výsledek snížení násilí, neboť divákovi či divačce je umožněno si násilí představit a uvolní se v nich tak napětí. Druhá teorie se zaměřuje na modelový účinek sledování násilí a tvrdí, že násilí se divák a divačka učí prostřednictvím napodobování násilného chování a vzorů z médií. Třetí teorie se točí kolem katalytického účinku sledování násilí: Podle této teorie může za určitých podmínek (situace podobná té, kterou zažil, násilí zobrazováno jako vzrušující apod., častá frekvence sledování) vyvolat násilí ve skutečném životě.
Podle autora a autorky má televize a média podobný vliv i na vlastní sebehodnocení a obecnější vnímání genderu. Mnozí diváci a divačky chápou to, co média prezentují, jako návod pro vlastní život, což ovlivňuje nejenom jejich osobní aspirace. Kniha zdůrazňuje, že média mohou mít i pozitivní vliv, zejména u dětí a největší potencionál a šanci na zprostředkování (nejen) genderově spravedlivých obrazů vkládá do dětských pořadů.
Poslední poznámka této kapitoly upozorňuje na fakt, že preferovaným komunikačním médiem žen se začíná stávat internet, jelikož nabízí odklon od "nepřejících" tradičních médií a umožňuje ženám na celém světě vybudovat si vlastní komunikační systémy.

Výtah z knihy: CLAIRE M. RENZETTI A DANIEL J. CURRAN:
ŽENY, MUŽI A SPOLEČNOST

GENDEROVÁ SOCIALIZACE V RANÉM DĚTSTVÍ

27. února 2009 v 21:57 | Neznámý student/ka FHS |  Gender a feminismus
  1. GENDEROVÁ SOCIALIZACE V RANÉM DĚTSTVÍ
Poznámka: Tento článek není můj! Je převzat z e-knihovny FHS.


Genderově podmíněná očekávání se přenášejí na děti od samého narození skrze socializaci. Tato socializace má mnoho podob - od jemné (skrze oblečení, knížky apod.) přes vědomé úsilí ze strany rodičů a jiných dospělých (explicitní odměny či tresty až po fakt, že i děti sami se vzájemně socializují. Otázkami spojenými s genderovou socializací se zabývá řada teorií, z nichž jsou v knize představeny jejich tři obecné typy.
1) Psychoanalytická teorie:
Nejznámější psychoanalytickou teorii nabývání genderové identity představuje Freudova teorie identifikace. Freud osobnostní vývoj jedince dělí na tři stádia. Během orální a anální fáze se dítě soustředí se na matku, neboť drtivá většina péče spočívá na ní. Od 4. roku života nastává falické stadium, během kterého dochází k identifikaci podle rodiče stejného pohlaví (odlišný vývoj podle pohlaví). Chlapec je motivován kastrační úzkostí, jelikož k matce pociťuje sexuální vztah a svého otce chápe jako soka. Po spatření ženských pohlavních orgánů zjistí, že dívky jsou vykastrované a dostane strach, že ho čeká stejný zákrok. Z toho důvodu přestane soupeřit s otcem, neboť ten kastruje své konkurenty, a začne se ho radši snažit napodobit. Udrží si tak svůj penis a sexuální vztah k matce zrealizuje skrze otce. Zatímco dívka po prvním spatřením mužských pohlavních orgánů zjistí, že byla kastrována, dostaví se u ní pocit nedokonalosti a závist penisu. Žárlí na chlapce, opovrhuje matkou a ženami, jež sdílejí toto znetvoření. Svou lásku soustředí na otce, vlastníka penisu. Tak dochází k ztotožnění se s matkou. Uvědomí si, že penis může získat pouze dvěma způsoby: nakrátko pohlavním stykem a symbolicky porozením dítěte mužského pohlaví. Touha po penisu v ní probouzí lásku k mužům (v první fázi otec), dále také marnivost, závist, stud, žárlivost, pasivitu a masochismus. Tento vývoj je Freudem navíc považován za neměnný a jednou provždy daný. Celá tato konstrukce femininitu vykresluje jako patologii a legitimizuje genderovou nerovnost. Na Freudova bedra se už z jeho řad snesla ostrá kritika. Například Karen Horney kritizovala jeho falocentrismus a namísto tenisové závisti přišla s teorií závisti dělohy a schopnosti rodit děti. Melanie Klein propagovala tezi, že pro vývoj osobnosti je zásadní vztah dítěte nikoli k otici, nýbrž k matce a jako ústřední motiv tohoto vztahu vytičila ženský prs. Jacques Lacan či Juliet Mitchell vsadili koncept penisové závisti do kulturního kontextu a penis pojímali pouze jako symbol mužské moci a privilegií v patriarchální společnosti. Známá je také práce Nancy Chodorow, která se pokoušela vysvětlit, proč ženy vrůstají do rolí hlavních pečovatelek tím, a proč jsou muži citově odtažitější tím, že poukazovala na obtížnost identifikace chlapců podle vzoru otce, který značnou část času tráví mimo domov. Její teorie je však přinejmenším velmi etnocentrická. U všech těchto teorií vyvstává problém ověřitelnosti konceptu nevědomí.
2) Teorie sociálního učení:
Tato teorie se zaměřuje na empiricky pozorovatelné události a jejich důsledky. Těchto teorií existuje celá řada a to, co je spojuje, je psychologický směr behaviorismus, pro který je klíčová myšlenka tzv. posilování. Následuje-li po určitém chování odměna, zvyšuje se pravděpodobnost, že se toto chování bude opakovat a v případě trestu se tato pravděpodobnost naopak snižuje. Posilování funguje i nepřímo - jedinec odkouká, jak jsou za své chování posuzováni ostatní. Děti se učí nejen posilováním, ale také nápodobou či modelováním lidí v okolí. Z výzkumů vyplývá, že k nápodobě si děti vybírají ty jedince, kteří jsou příjemní a mají moc. U dívek se stává, že napodobují i muže, zatímco u chlapců k tomu prakticky nedochází, neboť by chlapci nápodobou dost ztratili. Tato teorie děti vnímá pouze jako pasivní činitele v procesu socializace.
3) Kognitivněvývojová teorie:
Tyto teorie vycházejí z díla psychologů Jeana Piaget a Lawrence Kohlberga a jejich jednotícím prvkem je předpoklad, že děti se učí genderu v rámci svých rozumových snah nalézt řád v okolním světě. Pořádající kategorie, které si děti v této snaze vytvářejí, se nazývají schémata. Takovým zvláště užitečným schématem je pohlaví, neboť pro ně představuje poměrně stabilní a snadno rozpoznatelnou kategorii. V předoperačním stádium dítě všechny pravidelnosti chápe jako neměnné mravní zákony, což pomáhá vysvětlit silný sklon upřednostňovat genderové stereotypy. V období dospívání se už u jedince projevuje pružnější přístup. I toto vysvětlení neplatí univerzálně a vztahuje se k určitému kulturnímu kontextu, ve kterém je kladen silný důraz na dichotomii muž - žena.
Alternativní kognitivněvývojovou teorii socializace dětí nabízí Sandra Ben. Podle této teorie "optických skel kultury" jsou předpoklady každé společnosti zabudovány v kulturních diskurzech a institucích. Optická skla představují to, co se reprodukuje a každá kultura jich má celou řadu, nejen ta genderová. Americká a západní kultura se vyznačuje těmito genderovný optickými skly: genderovou polarizací, androcentrismem a biologickým esencialismem. Proces osvojování si genderu je podle Bem součástí procesu enkulturace. Jeho úspěšnost závisí na dvouch klíčových aspektech. Prvním z nich jsou tzv. metasdělení, neboli skrytá poučení o tom, co je důležité a oceňované. Druhý představuje společensky institucionalizovaná praxe, jež předprogramovává každodenní zkušenost jedinců, aby odpovídala kulturou nastaveným očekáváním. To vše na dítě působí natolik efektivně, že jedinec se zakrátko stává v dané kultuře "domorodcem" neschopným rozlišovat mezi realitou a tím, co kultura jako realitu konstruuje. Kromě genderových odlišností dětí vstřebávají i optické sklo androcenstrismu a dozvídají se tak, že vše, co dělají muži, je standart, zatímco to, co dělají ženy představuje odchylku. Bem zdůrazňuje, že změna je možná pouze prostřednictvím úplné proměny kulturního vědomí, což je velmi obtížný úkol.

Není potom divu, že navzdory tomu, co tvrdí, dávají rodiče většinou přednost potomkovi mužského pohlaví. Tato očekávání se pak zejména dříve zhmotňovala ve vraždách novorozených děvčátek (nebo jejich smrtí v důsledku zanedbání) či dnes umělými ukončeními těhotenství na základě zjištění, že plod je ženského pohlaví, což nevyhnutelně v zemích, kterých se to týká, způsobuje vychýlené demografické rovnováhy ve prospěch mužů. T tom případě mluvíme o tzv. genderocidě. Autor a autorka zdůrazňují, že zvýšení ceny u těchto lékařských zákroků situaci neřeší, nýbrž povede chudé páry zpět k přímé infanticidě.
Odlišná očekávání v závislosti na pohlaví se začínají rozbíhávat bezprostředně po porodu. Už tehdy se většina výroků točí kolem pohlaví dítěte - rodiče a okolí rozdílně hodnocení stejný vzhled či pláč podle toho, zda jde o děvče či chlapce. Rodiče u dětí vyvíjejí značné úsilí, aby pohlaví dítěte bezpečně poznalo i jeho okolí. I když si to většina nepřipouští, přistupují ke svým dětem odlišně i ve výchově. Tento proces probíhá obousměrně, tudíž děti se tak chovají, protože to od nich rodiče očekávají. Děvčata jsou zpravidla vedena k závislosti, k vyjadřování emocí, rozumění lidským vztahům, zatímco chlapci k nezávislosti, asertivitě a potlačování emocí (vyjma hněvu). Genderově specifické oblečení zas buďto podporuje či zamezuje určitému typu aktivit a okolí sděluje, jak se k dítěti chovat. V holčičích pokojíčcích mají místo hračky související s domácností a mateřstvím, u chlapců naopak ty podporující akci a dobrodružství, a to včetně jejich balení a reklamní kampaně. Chlapci mají obecně hračky rozmanitější a didaktické. Společné jsou jen hudební nástroje a knihy. Dětská literatura však tradiční ženský element buďto opomíjí, nebo jej vykresluje ani ne tak stereotypně jako zcela bezbarvě. Knížky pro děti již však došly jistých změn, ale pouze skromných.
V neposlední tu jsou ještě vrstevníci (mnohdy mají ještě větší vliv než vychovatelé a vychovatelky), kteří představují nejsilnější socializující činitel. Socializace funguje jako kolektivní proces - děti informace ze světa dospělých přenášejí do vlastních osobitých vrstevnických kultur. Chování překračující genderové meze se mezi vrstevníky setkává s nesouhlasem. Genderově přiměřený výběr hraček a her je klíčem ke snadnému zisku společníků a společnic pro hru. Chlapci, kteří si hrají s dívkami, jsou hodnoceni jako neoblíbení.

Výtah z knihy: CLAIRE M. RENZETTI A DANIEL J. CURRAN:

ŽENY, MUŽI A SPOLEČNOST


BIOLOGIE, POHLAVÍ A GENDER: INTERAKCE PŘÍRODY A PROSTŘEDÍ

27. února 2009 v 21:55 | Neznámý/á student/ka FHS |  Gender a feminismus
  1. BIOLOGIE, POHLAVÍ A GENDER: INTERAKCE PŘÍRODY A PROSTŘEDÍ
Poznámka: Tento text není můj, je převzat z e-knihovny FHS. Doufám, že se autor/ka nebudou zlobit.

Biologie a genetika představují velice populární způsob, jak ospravedlnit to, jací jsme (mám po matce silné kosti, to nebude tou nadměrnou konzumací…), stejně jako vysvětlit rozdíly mezi muži a ženami. Mnoho lidí si však neuvědomuje, že biologické a sociální faktory se nacházejí ve vzájemné interakci, a že to, co považují za "přirozené", přirozené vlastně vůbec není. Vědci a vědkyně, kteří se odlišnostmi mezi pohlavími zabývají často překračují jednoduché zaznamenávání rozdílů. Různým schopnostem, rysům apod. je připisována rozdílná hodnota - jeden typ je implicitně považován za nadřazený druhému, přičemž to druhé je téměř vždy asociováno s ženským. Argument o "přirozené" odlišnosti žen od mužů navíc představuje dobrý nástroj k tomu, jak obhájit dané status quo. Ti, kteří jsou ve společnosti u moci, mají zájem na zachování vlastní odlišnosti od ostatních a nálepka "přirozené" pomáhá efektivně zamlžit mnoho nespravedlností. Ve skutečnosti však v mužské a ženské přirozenosti neexistuje nic univerzálního a neměnného. Biologická a sociální dimenze se nachází ve vzájemné interakci a existuje množství důkazů o tom, že biologicky podmíněné vlastnosti mohou být vlivem prostředí pozměněny nebo zcela potlačeny.
Proces pohlavní diferenciace začíná v 6. týdnu vývoje embrya, do té doby jsou všechna embrya (ať už s uspořádáním XX, nebo XY) pohlavně bipotencionální - tj. anatomicky identická. Autor a autorka se v této souvislosti podrobně zabývají vývojem mužského i ženského plodu a jejich interpretacemi (ženský vývoj byl např. dlouho interpretován jako nedostatek mužského chromozomu Y). Pozornost věnují také prenatálním poruchám (Turnerův syndrom, androgenitální syndrom, Syndrom deficience DHT apod.) jejich genderovým dopadům. Názorně ukazují, jak pohlaví (podobně jako gender) není dichotomické; pohlaví může být chromozomální, hormonální, gonádové či genitální, přičemž může u jedinců často docházet k inkonsistencím. Badatelka Suzanne Kessler ve své kritice spěchu, s jakým lékaři a lékařky opravují pohlavní neurčitosti, jasně ukazuje, že genitální neurčitost neohrožuje život dítěte, ale jeho kulturu, která za normativní bere pouze jedno ze dvou jasně vymezených pohlaví/genderů. V některých společnostech, jak autor a autorka podotýkají, je však fluidita pohlaví a genderu přijímána jako něco zcela přirozeného (několik genderů je pravidlem - viz např. berdachové ze severoamerického indiánského kmene).
Autor a autorka také rozebírají problematičnost argumentů pro existenci mužského a ženského mozku a hypotézy, podle kterých je rozdílné uspořádání mozku zodpovědné i za sexuální orientaci. Argument pro biologickou podmíněnost sexuální orientace může být užitečný ve snahách o zrovnoprávnění gayů a leseb, ale stejně tak může mít velice škodlivé dopady v podobě eugenického hnutí za eliminaci homosexuality. S těmito otázkami se pojí i otázka (též stejně problematická) hormonů, respektive jejich působení na naše chování a odlišnosti. Oblíbeným tématem některých vědeckých zkoumání je spojitost agresivity s testosteronem. Pozornosti určitých vědeckých okruhů neušly ani ženské hormony. Už původ jejich názvu o něčem vypovídá - název androgen pochází z řeckého slova muž, zatímco estrogen je odvozen z řeckého slova "šílenství".
Autor a autorka poukazují na metodologické problémy a velký byznys kolem premenstruálního syndromu. Většina studií svědčí o tom, že neexistuje vůbec žádný vztah mezi výkonností a fázemi menstruačního cyklu a ani ženy samy nevnímají menstruaci jako oslabení. Ačkoli je prokázáno, že mužům kolísá hladina testosteronu v mnohem větší míře a ještě navíc v denních cyklem, nikoho zatím nenapadlo zpochybňovat proto jejich práceschopnost. Podobně jako menstruace i syndrom poporodní deprese souvisí s negativními postoji společnosti. Spíše než s hormonálními změnami souvisí se sociálně podmíněnou nedostatečnou přípravou žen na mateřství, nízkou podporou matek a v neposlední řadě může být jedním z vážných důsledků vzrůstající medikalizace porodu.
V závěru kapitoly Curran a Renzetti varují před zjednodušovaným nahrazováním biologického determinismu sociálním konstruktivismem a opět zdůrazňují vzájemnou interakci biologických a sociálních faktorů. Jako vhodnou alternativu předkládají tzv. transformativní výklad genderu, "který zkoumá, jak může kultura a chování jedince ovlivnit biologii a fyziologii a naopak, zdůrazňuje nástrahy používání biologických principů k ospravedlnění genderových nerovností a překonává dlouhodobě zaujetí pohlavními rozdíly." (str. 91)

2.kapitola z knihy: Ženy, muži a společnost od autorů: CLAIRE M. RENZETTI A DANIEL J. CURRAN

Studium Genderu: Obecný přehled aneb o čem to vlastně je

27. února 2009 v 21:52 | Neznámá studentka/student FHS |  Gender a feminismus
  1. STUDIUM GENDERU: OBECNÝ PŘEHLED
Poznámka: Je důležité upozornit, že tento text není můj! Převzala jsem ho z naší e-knihovny. Ale je oučný a napsán moc hezky, takže doufám, že se autor/ka nebude zlobit.:)

Informace "jsem žena" nebo "jsem muž" představuje jeden z nejzákladnějších způsobů, jimiž se lidé definují. Těmito výroky však svému okolí prozrazují mnohem víc než to, jaké pohlavní orgány mají k dispozici. Naše biologické pohlaví slouží jako základ, na kterém si lidé konstruují společenskou kategorii genderu. Postoje a modely chování vztahující se k jednotlivým genderům (obvykle dichotomně pojatému mužskému a ženskému) lidé obecně přijímají za platné či správné a zakládají na nich svůj rozdílný přístup k osobám mužského a ženského pohlaví. Ve skutečnosti se však většina jedinců obojího pohlaví genderově stereotypním očekáváním společnosti vymyká, a pokud to dávají najevo, společnost je zpravidla označí za nenormální a podle toho s nimi také nakládá. Zmíněné rozlišování neprobíhá jen na vzájemné komunikace mezi jednotlivci, ale i na strukturální úrovni společnosti, neboť daná očekávání jsou hluboce zakořeněna ve společenských institucích (škola, politický systém, rodina, náboženství atd.). Tyto tzv. pohlavně-genderové systémy společnosti se v jednotlivých dějinných obdobích a kulturách ostře liší, nicméně, jak autor a autorka upozorňují, vždy lze v každém z nich objevit tři základní provázané prvky: 1) sociální konstrukci genderových kategorií na základě biologického pohlaví, 2) dělbu práce na základě pohlaví a 3) společenskou regulaci sexuality. Pohlavně-genderový systém funguje jako systém společenské stratifikace a má hluboký dopad na život mužů a žen a životních voleb jim otevřených.
Sociologické pohledy na gender se různí, jelikož všichni sociologové a socioložky nemusí nutně z podstaty své profese sdílet jednotný vědecký přístup. Sociologie je multiparadigmatickou vědu, přičemž v každé době má jedno paradigma převahu nad těmi ostatními. Paradigma představuje určitý model myšlení, který řídí vědcovu/vědkyninu volbu relevantního výzkumného problému, metod vhodných pro jeho zkoumání a způsobu jeho vysvětlení. Tím, že soustřeďuje pozornost vědců a vědkyň na určitý typ problémů, zastírá paradigma potenciální význam problémů ostatních. Sociologický výzkum má také nutně svoji objektivní i subjektivní stránku. Ve 40. - 60. letech sociologii dominovalo paradigma strukturálního funkcionalismu, které mělo velký vliv na výzkum v oblasti genderu. Představitelé a představitelky strukturálního funkcionalismu nahlíželi na společnost jako na stabilní, uspořádaný systém, kterému vládne určitý společenský konsensus. Změna tohoto systému je možná pouze evolučně; pouhá změna jedné či více částí v tomto vzájemně provázaném systému by znamenala jedině dysfunkci. Podle zastánců a zastánkyň strukturálně-funkcionalistického pohledu se genderové role mužů a žen liší proto, že se muži a ženy liší i tělesně (domácí role, resp. "povinnost" ženy vyplývá z její reprodukční role apod.). Jinými slovy chápou maskulinitu a femininitu jako přirozené protiklady (a jakoukoli změnu jako nežádoucí), stírají rozdíl mezi pohlavím a genderem, čímž budí zdání neměnného stavu věci. (Gender však není žádnou biologickou daností, a i pokud připustíme, že biologické faktory hrají v utváření genderových rolí určitou roli, existuje dostatek důkazů o tom, že biologicky podmíněné vlastnosti mohou být vlivem prostředí pozměněny, či dokonce zcela potlačeny.) Funkcionalistická teze o evolučním o původu a vývoji genderových rolí je známá pod názvem teorie člověka-lovce. Autor a autorka však tuto teorii zpochybňují a upozorňují na úskalí a manipulativní aspekty interpretace archeologického materiálu. Upozorňují na fakt, že funkcionalistický postoj byl mnohdy zneužíván k ospravedlňování nerovnosti a diskriminace na základě pohlaví. Avšak kromě toho, že biologický rozdíl mezi mužem a ženou, nevypovídá nic o nadřazenosti jednoho pohlaví nad druhým, je nutné si uvědomit, jak funkcionalistické pojetí genderových rolí jako neměně oddělených a komplementárních (jiných, ale "rovných"), evolučním procesem upřednostněných, představuje vytržení faktů z kulturního kontextu, je depolitizující, dehistorizující - přehlíží otázky moci i strukturální příčiny genderové nerovnosti ve společnosti a její důsledky.
V 60. letech 20. století se díky společenským změnám (vznikající hnutí za emancipaci žen, afroamerické hnutí apod.) došlo v sociologii k paradigmatické revoluci. Společenský konsensus byl odmítnut, do centra pozornosti sociologie se dostal proces vytváření a udržování mocenských vztahů vládnoucí ideologií. V tomto kontextu se ke slovu dostala i feministická sociologie genderu. Feminismus představuje velmi pluralitní směr, nicméně lze vystopovat několik základních výchozích principů, které stanoviska, jež se prohlašují za feministická, spojují: Feministické hledisko chápe gender spíše jako společensky utvářený než vrozený; zdůrazňuje komplexní provázanost biologických a kulturních faktorů; vymezení přesného rozsahu biologického vlivu však považuje prakticky za nemožné, neboť proces osvojování si genderu začíná (minimálně) už od porodu. Feministické paradigma důrazně upozorňuje na sexismus tradiční sociologie, který měl na povahu sociologického zkoumání trojí dopad: 1) Většinu výzkumů prováděli muži na mužích a výsledky následně zobecňovali na celou populaci. 2) Gender byl považován za relevantní kategorii jen v rámci sociologie manželství, zatímco v sociologii práce či institucí byl ignorován. 3) Pokud už byly studovány ženy, byly hodnoceny z hlediska mužských kritérií normality a správnosti. Oproti tomu feminističtí badatelé a badatelky do veškerého zkoumání zahrnují gender jako jednu z klíčových analytických kategorií, jelikož považují porozumění genderovým vztahům jako nezbytný předpoklad pro porozumění ostatním společenským vztahům a problémům. Jejich cílem je dosažení holistického pohledu, nevylučují mužskou zkušenost a hlediska, pouze se snaží zahrnout i ženské zkušenosti a hlediska. Vůči subjektům svého zkoumání zaujímají empatický postoj, využívají vstřícnějších výzkumných metod, které umožňují zkoumaným volně se vyjadřovat. K obvinění ze subjektivismu se vědomě hlásí, jelikož chápou povahu sociologického zkoumání jako dualistickou, zahrnující objektivní i subjektivní rozměr. Feminismus vyzývá společensko-vědní obec, aby se otevřeně hlásila ke svým předpokladům, přesvědčením a sympatiím. (Ačkoli zavrhuje představu hodnotově neutrální vědy, neodmítá tím vědecká kritéria výzkumu.) V centru pozornosti feministické sociologie stojí otázka, jak se konkrétní společenské konstrukce genderu ovlivňují životy mužů a žen. Feminismus bývá obviňován z toho, že řeší pouze "ženské problémy", což však není pravda. Historicky primární zájem feminismu se pochopitelně soustředil na zkoumání postavení žen, neboť ty a jejich zkušenost byly systematicky popírány a zlehčovány. Feminismus však nenechal bez povšimnutí sociální konstrukci maskulinity. Feminističtí badatelé a badatelky upozorňují na velmi vážné a dalekosáhlé důsledky sexismu v mnohých společnostech, které jsou relevantní pro obě pohlaví, přičemž zdůrazňují, jak mohou být dopady genderové diskriminace znásobeny ještě jinými typy diskriminace. Pro feministické sociology a socioložky je charakteristické, že jsou přímo zastánci a zastánkyněmi společenské změny - na základě svých poznatků usilují o vymýcení genderové nerovnosti a odstraňování škodlivých a destruktivních aspektů genderových konstrukcí. Usilují o to, aby si lidé uvědomili, že jejich problémy nejsou nutně osobní, nýbrž se s nimi potýkají i ostatní jim podobní, aniž by si za to mohli sami, neboť chyba je na straně společnosti. Ustavení takového kolektivního vědomí pak umožňuje i pak kolektivní akci s cílem prosadit strukturální změnu. Tak může vzniknout i sociální hnutí (viz např. feministické či ženské hnutí).

Feminismus z historické perspektivy:
První vlna feminismu se datuje zhruba do let 1830-1920, avšak feministické myšlenky se objevovaly už dávno předtím. Problém spočíval v tom, že činy a písemné projevy žen nebyly nikdy systematicky dokumentovány, důsledkem čehož se ženy vzpírající se genderové nerovnosti nikdy nemohly podrobně dozvědět o snahách svých předchůdkyň, což výrazně bránilo zrodu feministického vědomí. První vlně bývá charakterizována především úsilím o dosažení volebního práva pro ženy, avšak ve skutečnosti se už první vlna soustředila na rozmanitou řadu otázek. Feminismus v Evropě vyrůstal ze specifických sociálních, politických a ekonomických podmínek. Jedním z jeho významných předpokladů bylo osvícenství (viz např. Wollstonecraft), a to i navzdory tomu, že někteří osvícenští myslitelé jako například Rousseau rovnoprávnost výslovně odmítali, a Velká francouzská revoluce a vzestup liberalismu (viz např. Mill). Autor a autorka se přehledově zaobírají zejména historií feminismu na americké půdě, odkrývají zajímavé pozadí proslulé konference v Seneca Falls z roku 1848, poukazují i na rasismus některých feministek z bělošských středostavovských vrstev, ale také na to, jak naopak ideologie abolicionismu poskytla mnohým ženám teoretický rámec, který umožnil jim umožnil pochopit vlastní nerovnoprávné postavení, upozorňují na dílčí úspěchy, které se podařilo některým ženským zájmovým skupinám dosáhnout dílčích zlepšení ještě v devatenáctém století (přiznání osobního vlastnictví, svoboda dispozice s vlastními příjmy, uvolnění pravidel odívání apod.) a svůj přehled uzavírají popisem situace po roce 1920, kdy bylo konečně americkým ženám přiznáno volební právo, které však zdaleka nezafungovalo jako všemocný lék, jak se doufalo a předpokládalo. Jednak zpočátku nevolilo tolik žen jako mužů, a pokud volily, jejich volba byla většinou shodná s volbou jejich mužů. Feministické hnutí po roce 1920 hlavně ztratilo značnou část aktivní podpory, neboť mnoho žen se domnívalo, že s volebním právem získaly i rovnost s muži v obecném smyslu...
Feminismus však nevymizel, pouze došlo k jeho útlumu. Poté, co obě světové války daly ženám možnost rozbít spoustu stereotypů nejen tím, že byly plně schopny zastat pracovní pozice, které jim do odchodu mužů na frontu byly nedostupné, projevovaly vládnoucí skupiny ženy vytlačit zpět do domácí sféry a s době přizpůsobenou rétorikou (moderní, emancipovaná středostavovská hospodyně…) se začal prosazovat kult domácnosti. Nový vítr přinesla 60. léta, do kterých se také datuje počátek tzv. druhé vlny feminismu, a to v USA i za jejich hranicemi. Symbolem druhé vlny jsou hesla "problém beze jména" z knihy Feminine Mystique od Betty Friedan (1963) či "osobní je politické" z pera Kate Millet. Do popředí zájmu druhé vlny se dostala politika vztahů mezi pohlavími a pojetí tohoto problému nikoli jako individuálního, nýbrž společenského. Feminismus druhé vlny sehrál také klíčovou roli v politizaci leseb jako společenské skupiny, což se však pojilo i s heterosexistickými postoji některých nelesbických feministek (strach, že lesby ohrozí legitimitu hnutí). Na viditelnosti začalo nabývat i hnutí mužských stoupenců feminismu, kteří si uvědomovali, že tradiční pojetí maskulinity škodí v mnoha ohledech i jim. Uvědomovali si různorodost kategorie muž - není muž jako muž (rasa, věk, zdravotní stav apod.) a ne každý muž disponuje reálnou mocí. Hnutí nabylo organizované podoby, ale ještě před koncem 70. let se rozštěpilo do dvou protichůdných proudů. Sociolog Harry Brod hnutí mužů dělí na "mužsky uvědomělé" (zaměření na omezující aspekty tradiční mužské role; privilegované postavení mužů je iluze, ženy jsou privilegované; velmi antifeministický; křesťanští The Promise Keepers, Islámský národ a mytopoetické mužské skupiny) a "žensky uvědomělé" (profeministické; tradiční pojetí maskulinity mužům škodí, rekonstrukce genderu a genderových vztahů ve společnosti; zapojení muží protisexistickým způsobem).
Pro představení současných, ještě rozmanitějších, feministických směrů autor a autorka předkládají klasifikaci podle socioložky Judith Lorber, která mezi nimi rozlišuje tři základní typy: 1) Genderově reformní feministické teorie: zdůrazňují spíše podobnosti než rozdíly mezi pohlavími a usilují o to, aby ženám byly poskytnuty stejné možnosti všestranné účasti na společenském dění jako mužům a možnost svobodného rozhodnutí. Spadá sem feminismus liberální (poskytnutí veškerých právních zásad), marxistický a socialistický (odstranění ekonomické závislosti, rovnost na pracovním trhu) a rozvojový (sleduje zájmy žen v hospodářsky rozvojových zemích v rámci mantinelů tamních kultur). 2) Feministické teorie genderově motivovaného odporu, podle kterých legislativní zrovnoprávnění neřeší problém genderové nerovnosti. Podle Lorber kladou odpor genderovým upořádáním, ale nedělají nic pro jejich změnu. Lorber sem zařazuje feminismus radikální (sexuální vykořisťování, násilí na ženách), psychoanalytický (odkaz na Freuda a kladení důrazu na rozdílný vývoj osobností u obou pohlaví) a standpoint feminismus (snaha prozkoumat veškeré stránky života z jedinečného ženského hlediska). Posledními jsou 3) feministické teorie genderově motivované vzpoury (třetí vlna), které věnují "pozornost vzájemným vztahům mezi nerovnostmi založenými na genderu, rase, etnické příslušnosti, společenské třídě či sexuální orientaci a zkoumají genderovou nerovnost pouze jako jednu součást komplexního systému společenské stratifikace" (str. 49) Spadá sem multirasový a mužský feminismus (různá postavení v sociálním žebříčku ovlivňují zvýhodnění či znevýhodnění žen a mužů), feminismus sociální konstrukce (způsob konstruování různých identit a stereotypních označení), postmoderní feminismus a queer theory (pojetí genderu jako zcela fluidní kategorie). Autor a autorka zdůrazňují, že se však jedná o nutně zjednodušující rozdělení, a že se jednotlivé proudy nevylučují.
V 80. letech byl v médiích populární názor, že feminismus je mrtvý, že je to nepotřebný anachronismus, avšak pravý opak se ukázal být pravdou. Jako budoucí výzvu feminismu a příslib jeho bohaté budoucnosti autor a autorka v závěru kapitoly přibližují feminismus ve třetím světe, který je spojen s bojem proti imperialismu či místním diktátorským režimům. Jeho historie není dosud řádně prozkoumána. U většina obyvatelstva z těchto částí světa však mají každodenní existenční starosti mají přednost před zajišťováním formálních práv. Západní feminismus zde může být vnímán (často oprávněně) jako etnocentrický a separatistický. Ženy z těchto zemí se stávají oběti dvojí deprivace plynoucí ze života v chudé zemi a z bytí ženou. V centru pozornosti feminismu třetího světa je svoboda reprodukce, neboť možnost mít děti zde na rozdíl od západu nabývá odlišných dimenzí (nucená sterilizace, nevyhovující či ekonomicky nedostupné bydlení, úpadek systému sociální péče). I když ženy jiných barev pleti představují velice rozmanitý celek, často se nacházejí v pozici marginalizovaných skupin. Právě jejich pozice "outsiderů uvnitř" nabízí nové pohledy na různé společenské otázky. "Dosud umlčované hlasy získávají možnost nastolovat nové otázky a předkládat neotřelé pohledy, které dávají feminismu naději na vskutku bohatou a rozmanitou budoucnost." (str. 57)