Studium Genderu: Obecný přehled aneb o čem to vlastně je

27. února 2009 v 21:52 | Neznámá studentka/student FHS |  Gender a feminismus
  1. STUDIUM GENDERU: OBECNÝ PŘEHLED
Poznámka: Je důležité upozornit, že tento text není můj! Převzala jsem ho z naší e-knihovny. Ale je oučný a napsán moc hezky, takže doufám, že se autor/ka nebude zlobit.:)

Informace "jsem žena" nebo "jsem muž" představuje jeden z nejzákladnějších způsobů, jimiž se lidé definují. Těmito výroky však svému okolí prozrazují mnohem víc než to, jaké pohlavní orgány mají k dispozici. Naše biologické pohlaví slouží jako základ, na kterém si lidé konstruují společenskou kategorii genderu. Postoje a modely chování vztahující se k jednotlivým genderům (obvykle dichotomně pojatému mužskému a ženskému) lidé obecně přijímají za platné či správné a zakládají na nich svůj rozdílný přístup k osobám mužského a ženského pohlaví. Ve skutečnosti se však většina jedinců obojího pohlaví genderově stereotypním očekáváním společnosti vymyká, a pokud to dávají najevo, společnost je zpravidla označí za nenormální a podle toho s nimi také nakládá. Zmíněné rozlišování neprobíhá jen na vzájemné komunikace mezi jednotlivci, ale i na strukturální úrovni společnosti, neboť daná očekávání jsou hluboce zakořeněna ve společenských institucích (škola, politický systém, rodina, náboženství atd.). Tyto tzv. pohlavně-genderové systémy společnosti se v jednotlivých dějinných obdobích a kulturách ostře liší, nicméně, jak autor a autorka upozorňují, vždy lze v každém z nich objevit tři základní provázané prvky: 1) sociální konstrukci genderových kategorií na základě biologického pohlaví, 2) dělbu práce na základě pohlaví a 3) společenskou regulaci sexuality. Pohlavně-genderový systém funguje jako systém společenské stratifikace a má hluboký dopad na život mužů a žen a životních voleb jim otevřených.
Sociologické pohledy na gender se různí, jelikož všichni sociologové a socioložky nemusí nutně z podstaty své profese sdílet jednotný vědecký přístup. Sociologie je multiparadigmatickou vědu, přičemž v každé době má jedno paradigma převahu nad těmi ostatními. Paradigma představuje určitý model myšlení, který řídí vědcovu/vědkyninu volbu relevantního výzkumného problému, metod vhodných pro jeho zkoumání a způsobu jeho vysvětlení. Tím, že soustřeďuje pozornost vědců a vědkyň na určitý typ problémů, zastírá paradigma potenciální význam problémů ostatních. Sociologický výzkum má také nutně svoji objektivní i subjektivní stránku. Ve 40. - 60. letech sociologii dominovalo paradigma strukturálního funkcionalismu, které mělo velký vliv na výzkum v oblasti genderu. Představitelé a představitelky strukturálního funkcionalismu nahlíželi na společnost jako na stabilní, uspořádaný systém, kterému vládne určitý společenský konsensus. Změna tohoto systému je možná pouze evolučně; pouhá změna jedné či více částí v tomto vzájemně provázaném systému by znamenala jedině dysfunkci. Podle zastánců a zastánkyň strukturálně-funkcionalistického pohledu se genderové role mužů a žen liší proto, že se muži a ženy liší i tělesně (domácí role, resp. "povinnost" ženy vyplývá z její reprodukční role apod.). Jinými slovy chápou maskulinitu a femininitu jako přirozené protiklady (a jakoukoli změnu jako nežádoucí), stírají rozdíl mezi pohlavím a genderem, čímž budí zdání neměnného stavu věci. (Gender však není žádnou biologickou daností, a i pokud připustíme, že biologické faktory hrají v utváření genderových rolí určitou roli, existuje dostatek důkazů o tom, že biologicky podmíněné vlastnosti mohou být vlivem prostředí pozměněny, či dokonce zcela potlačeny.) Funkcionalistická teze o evolučním o původu a vývoji genderových rolí je známá pod názvem teorie člověka-lovce. Autor a autorka však tuto teorii zpochybňují a upozorňují na úskalí a manipulativní aspekty interpretace archeologického materiálu. Upozorňují na fakt, že funkcionalistický postoj byl mnohdy zneužíván k ospravedlňování nerovnosti a diskriminace na základě pohlaví. Avšak kromě toho, že biologický rozdíl mezi mužem a ženou, nevypovídá nic o nadřazenosti jednoho pohlaví nad druhým, je nutné si uvědomit, jak funkcionalistické pojetí genderových rolí jako neměně oddělených a komplementárních (jiných, ale "rovných"), evolučním procesem upřednostněných, představuje vytržení faktů z kulturního kontextu, je depolitizující, dehistorizující - přehlíží otázky moci i strukturální příčiny genderové nerovnosti ve společnosti a její důsledky.
V 60. letech 20. století se díky společenským změnám (vznikající hnutí za emancipaci žen, afroamerické hnutí apod.) došlo v sociologii k paradigmatické revoluci. Společenský konsensus byl odmítnut, do centra pozornosti sociologie se dostal proces vytváření a udržování mocenských vztahů vládnoucí ideologií. V tomto kontextu se ke slovu dostala i feministická sociologie genderu. Feminismus představuje velmi pluralitní směr, nicméně lze vystopovat několik základních výchozích principů, které stanoviska, jež se prohlašují za feministická, spojují: Feministické hledisko chápe gender spíše jako společensky utvářený než vrozený; zdůrazňuje komplexní provázanost biologických a kulturních faktorů; vymezení přesného rozsahu biologického vlivu však považuje prakticky za nemožné, neboť proces osvojování si genderu začíná (minimálně) už od porodu. Feministické paradigma důrazně upozorňuje na sexismus tradiční sociologie, který měl na povahu sociologického zkoumání trojí dopad: 1) Většinu výzkumů prováděli muži na mužích a výsledky následně zobecňovali na celou populaci. 2) Gender byl považován za relevantní kategorii jen v rámci sociologie manželství, zatímco v sociologii práce či institucí byl ignorován. 3) Pokud už byly studovány ženy, byly hodnoceny z hlediska mužských kritérií normality a správnosti. Oproti tomu feminističtí badatelé a badatelky do veškerého zkoumání zahrnují gender jako jednu z klíčových analytických kategorií, jelikož považují porozumění genderovým vztahům jako nezbytný předpoklad pro porozumění ostatním společenským vztahům a problémům. Jejich cílem je dosažení holistického pohledu, nevylučují mužskou zkušenost a hlediska, pouze se snaží zahrnout i ženské zkušenosti a hlediska. Vůči subjektům svého zkoumání zaujímají empatický postoj, využívají vstřícnějších výzkumných metod, které umožňují zkoumaným volně se vyjadřovat. K obvinění ze subjektivismu se vědomě hlásí, jelikož chápou povahu sociologického zkoumání jako dualistickou, zahrnující objektivní i subjektivní rozměr. Feminismus vyzývá společensko-vědní obec, aby se otevřeně hlásila ke svým předpokladům, přesvědčením a sympatiím. (Ačkoli zavrhuje představu hodnotově neutrální vědy, neodmítá tím vědecká kritéria výzkumu.) V centru pozornosti feministické sociologie stojí otázka, jak se konkrétní společenské konstrukce genderu ovlivňují životy mužů a žen. Feminismus bývá obviňován z toho, že řeší pouze "ženské problémy", což však není pravda. Historicky primární zájem feminismu se pochopitelně soustředil na zkoumání postavení žen, neboť ty a jejich zkušenost byly systematicky popírány a zlehčovány. Feminismus však nenechal bez povšimnutí sociální konstrukci maskulinity. Feminističtí badatelé a badatelky upozorňují na velmi vážné a dalekosáhlé důsledky sexismu v mnohých společnostech, které jsou relevantní pro obě pohlaví, přičemž zdůrazňují, jak mohou být dopady genderové diskriminace znásobeny ještě jinými typy diskriminace. Pro feministické sociology a socioložky je charakteristické, že jsou přímo zastánci a zastánkyněmi společenské změny - na základě svých poznatků usilují o vymýcení genderové nerovnosti a odstraňování škodlivých a destruktivních aspektů genderových konstrukcí. Usilují o to, aby si lidé uvědomili, že jejich problémy nejsou nutně osobní, nýbrž se s nimi potýkají i ostatní jim podobní, aniž by si za to mohli sami, neboť chyba je na straně společnosti. Ustavení takového kolektivního vědomí pak umožňuje i pak kolektivní akci s cílem prosadit strukturální změnu. Tak může vzniknout i sociální hnutí (viz např. feministické či ženské hnutí).

Feminismus z historické perspektivy:
První vlna feminismu se datuje zhruba do let 1830-1920, avšak feministické myšlenky se objevovaly už dávno předtím. Problém spočíval v tom, že činy a písemné projevy žen nebyly nikdy systematicky dokumentovány, důsledkem čehož se ženy vzpírající se genderové nerovnosti nikdy nemohly podrobně dozvědět o snahách svých předchůdkyň, což výrazně bránilo zrodu feministického vědomí. První vlně bývá charakterizována především úsilím o dosažení volebního práva pro ženy, avšak ve skutečnosti se už první vlna soustředila na rozmanitou řadu otázek. Feminismus v Evropě vyrůstal ze specifických sociálních, politických a ekonomických podmínek. Jedním z jeho významných předpokladů bylo osvícenství (viz např. Wollstonecraft), a to i navzdory tomu, že někteří osvícenští myslitelé jako například Rousseau rovnoprávnost výslovně odmítali, a Velká francouzská revoluce a vzestup liberalismu (viz např. Mill). Autor a autorka se přehledově zaobírají zejména historií feminismu na americké půdě, odkrývají zajímavé pozadí proslulé konference v Seneca Falls z roku 1848, poukazují i na rasismus některých feministek z bělošských středostavovských vrstev, ale také na to, jak naopak ideologie abolicionismu poskytla mnohým ženám teoretický rámec, který umožnil jim umožnil pochopit vlastní nerovnoprávné postavení, upozorňují na dílčí úspěchy, které se podařilo některým ženským zájmovým skupinám dosáhnout dílčích zlepšení ještě v devatenáctém století (přiznání osobního vlastnictví, svoboda dispozice s vlastními příjmy, uvolnění pravidel odívání apod.) a svůj přehled uzavírají popisem situace po roce 1920, kdy bylo konečně americkým ženám přiznáno volební právo, které však zdaleka nezafungovalo jako všemocný lék, jak se doufalo a předpokládalo. Jednak zpočátku nevolilo tolik žen jako mužů, a pokud volily, jejich volba byla většinou shodná s volbou jejich mužů. Feministické hnutí po roce 1920 hlavně ztratilo značnou část aktivní podpory, neboť mnoho žen se domnívalo, že s volebním právem získaly i rovnost s muži v obecném smyslu...
Feminismus však nevymizel, pouze došlo k jeho útlumu. Poté, co obě světové války daly ženám možnost rozbít spoustu stereotypů nejen tím, že byly plně schopny zastat pracovní pozice, které jim do odchodu mužů na frontu byly nedostupné, projevovaly vládnoucí skupiny ženy vytlačit zpět do domácí sféry a s době přizpůsobenou rétorikou (moderní, emancipovaná středostavovská hospodyně…) se začal prosazovat kult domácnosti. Nový vítr přinesla 60. léta, do kterých se také datuje počátek tzv. druhé vlny feminismu, a to v USA i za jejich hranicemi. Symbolem druhé vlny jsou hesla "problém beze jména" z knihy Feminine Mystique od Betty Friedan (1963) či "osobní je politické" z pera Kate Millet. Do popředí zájmu druhé vlny se dostala politika vztahů mezi pohlavími a pojetí tohoto problému nikoli jako individuálního, nýbrž společenského. Feminismus druhé vlny sehrál také klíčovou roli v politizaci leseb jako společenské skupiny, což se však pojilo i s heterosexistickými postoji některých nelesbických feministek (strach, že lesby ohrozí legitimitu hnutí). Na viditelnosti začalo nabývat i hnutí mužských stoupenců feminismu, kteří si uvědomovali, že tradiční pojetí maskulinity škodí v mnoha ohledech i jim. Uvědomovali si různorodost kategorie muž - není muž jako muž (rasa, věk, zdravotní stav apod.) a ne každý muž disponuje reálnou mocí. Hnutí nabylo organizované podoby, ale ještě před koncem 70. let se rozštěpilo do dvou protichůdných proudů. Sociolog Harry Brod hnutí mužů dělí na "mužsky uvědomělé" (zaměření na omezující aspekty tradiční mužské role; privilegované postavení mužů je iluze, ženy jsou privilegované; velmi antifeministický; křesťanští The Promise Keepers, Islámský národ a mytopoetické mužské skupiny) a "žensky uvědomělé" (profeministické; tradiční pojetí maskulinity mužům škodí, rekonstrukce genderu a genderových vztahů ve společnosti; zapojení muží protisexistickým způsobem).
Pro představení současných, ještě rozmanitějších, feministických směrů autor a autorka předkládají klasifikaci podle socioložky Judith Lorber, která mezi nimi rozlišuje tři základní typy: 1) Genderově reformní feministické teorie: zdůrazňují spíše podobnosti než rozdíly mezi pohlavími a usilují o to, aby ženám byly poskytnuty stejné možnosti všestranné účasti na společenském dění jako mužům a možnost svobodného rozhodnutí. Spadá sem feminismus liberální (poskytnutí veškerých právních zásad), marxistický a socialistický (odstranění ekonomické závislosti, rovnost na pracovním trhu) a rozvojový (sleduje zájmy žen v hospodářsky rozvojových zemích v rámci mantinelů tamních kultur). 2) Feministické teorie genderově motivovaného odporu, podle kterých legislativní zrovnoprávnění neřeší problém genderové nerovnosti. Podle Lorber kladou odpor genderovým upořádáním, ale nedělají nic pro jejich změnu. Lorber sem zařazuje feminismus radikální (sexuální vykořisťování, násilí na ženách), psychoanalytický (odkaz na Freuda a kladení důrazu na rozdílný vývoj osobností u obou pohlaví) a standpoint feminismus (snaha prozkoumat veškeré stránky života z jedinečného ženského hlediska). Posledními jsou 3) feministické teorie genderově motivované vzpoury (třetí vlna), které věnují "pozornost vzájemným vztahům mezi nerovnostmi založenými na genderu, rase, etnické příslušnosti, společenské třídě či sexuální orientaci a zkoumají genderovou nerovnost pouze jako jednu součást komplexního systému společenské stratifikace" (str. 49) Spadá sem multirasový a mužský feminismus (různá postavení v sociálním žebříčku ovlivňují zvýhodnění či znevýhodnění žen a mužů), feminismus sociální konstrukce (způsob konstruování různých identit a stereotypních označení), postmoderní feminismus a queer theory (pojetí genderu jako zcela fluidní kategorie). Autor a autorka zdůrazňují, že se však jedná o nutně zjednodušující rozdělení, a že se jednotlivé proudy nevylučují.
V 80. letech byl v médiích populární názor, že feminismus je mrtvý, že je to nepotřebný anachronismus, avšak pravý opak se ukázal být pravdou. Jako budoucí výzvu feminismu a příslib jeho bohaté budoucnosti autor a autorka v závěru kapitoly přibližují feminismus ve třetím světe, který je spojen s bojem proti imperialismu či místním diktátorským režimům. Jeho historie není dosud řádně prozkoumána. U většina obyvatelstva z těchto částí světa však mají každodenní existenční starosti mají přednost před zajišťováním formálních práv. Západní feminismus zde může být vnímán (často oprávněně) jako etnocentrický a separatistický. Ženy z těchto zemí se stávají oběti dvojí deprivace plynoucí ze života v chudé zemi a z bytí ženou. V centru pozornosti feminismu třetího světa je svoboda reprodukce, neboť možnost mít děti zde na rozdíl od západu nabývá odlišných dimenzí (nucená sterilizace, nevyhovující či ekonomicky nedostupné bydlení, úpadek systému sociální péče). I když ženy jiných barev pleti představují velice rozmanitý celek, často se nacházejí v pozici marginalizovaných skupin. Právě jejich pozice "outsiderů uvnitř" nabízí nové pohledy na různé společenské otázky. "Dosud umlčované hlasy získávají možnost nastolovat nové otázky a předkládat neotřelé pohledy, které dávají feminismu naději na vskutku bohatou a rozmanitou budoucnost." (str. 57)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama