Duben 2009

Porodnost v České republice: 1991-2007

26. dubna 2009 v 11:00 Kiklopova knihovna
Porodnost v České republice od roku 1991 do roku 2007


Úvod

V této práci se budu zabývat porodností v České republice v letech 1991- 2007. Je nutné ovšem poznamenat, že mi nejde o hlubší vysvětlení jednotlivých souvislostí a příčin některých jevů, ale o pouhý popis stavu porodnosti u nás ve vymezeném období. Soustředím se přitom na některé ze zajímavých ukazatelů, které v tomto smyslu s porodností přímo souvisí. Budou jimi jednak legitimita narozených dětí, věk matek při porodu, meziporodní intervaly a vícečetné porody. Rovněž ve stručnosti také nastíním jaká je porodnost v České republice u cizinců, počet porodů po umělém oplodnění, počet předčasně narozených dětí a jako zajímavost na samý závěr uvedu statistiku nejoblíbenějších dětských jmen. Z těchto poznatků, které jsou dostupné na webových stránkách Českého statistického úřadu se pak pokusím vyvodit závěr o stavu porodnosti v České republice od roku 1991 do roku 2007.


Vymezení základních pojmů

Porodnost
Termínem "porodnost" obvykle označujeme rození dětí, které je chápané jako "hromadný jev a vztahovaný k určité populaci" (Vodáková 1998; 33). Roubíček (1997) ho chápe jako proces, který nejenže souvisí s populačním růstem, ale rovněž "se podílí na celkové měně obyvatelstva" (Roubíček 1997; 222). Míra porodnosti se pak nejčastěji udává v tzv.: "hrubé míře porodnosti," jež "udává počet živě narozených dětí na 1000 obyvatel středního stavu sledované populace" (Vodáková 1998; 33). Porodnost společně s úmrtností pak řadíme k nejvýznamnějším demografickým jevům (Vodáková 1998).

Plodnost
Plodnost patří k nejpoužívanějším ukazatelům porodnosti a udává nám "počet živě narozených dětí na 1000 žen v reprodukčním věku v daném roce" (Vodáková 1998; 33-34).

Populace
Populací myslíme "soubor jedinců určitého živočišného druhu žijících a neprodukujících se na vymezeném území." (Vodáková 1998; 23) V demografii, která se zabývá lidskou populací se často v tomto ohledu setkáváme s termínem "obyvatelstvo." (Vodáková 1998)

Demografická reprodukce
Jedná se o "přirozenou obnovu populace s vyloučením migrace, tedy přirozenou měnu obyvatel v uzavřené populaci, kdy se bere v úvahu pouze proces rození a vymírání" (Vodáková 1998; 27). Rozdíl mezi počtem živě narozených a zemřelých bývá označován buď to jako "přirozený přírůstek" či se může v opačném případě jednat o "přirozený úbytek" (Vodáková 1998)




Stav porodnosti v České republice od roku 1991 do současnosti

Než začnu s podrobným líčením stavu porodnosti v České republice v rozmezí od roku 1991 do roku 2007 je nutné poznamenat, že veškeré údaje o narozených dětech pocházejí z webových stránek Českého statistického úřadu. Také všechny údaje, pokud nebude uvedeno jinak, se týkají živě narozených dětí. Živě narozené děti jsou pak definované následujícím způsobem: "podle vyhlášky č. 11 z roku 1988 se narozením živého dítěte rozumí jeho úplné vypuzení nebo vynětí z těla matčina, jestliže projevuje alespoň jednu ze známek života a má porodní hmotnost 500 gramů a vyšší nebo nižší než 500 gramů, přežije-li alespoň 24 hodin po porodu. Známkami života se rozumí dech nebo akce srdeční nebo pulsace pupečníku nebo aktivní pohyb svalstva, i když pupečník nebyl přerušen nebo placenta nebyla porozena."[1]

Počet narozených dětí v České republice v období od roku 1991-2007
Budu-li se stavem porodnosti v České republice zabývat podrobněji, a to v rámci období počínající rokem 1991 a končící rokem 2007, z dat dostupných na webových stránkách Českého statistického úřadu lze vyčíst následující údaje: v devadesátých letech je patrná jasná tendence poklesu počtu narozených dětí, přičemž nejrapidnější pokles jsme mohli zaznamenat mezi roky 1993 až 1995. Oproti roku 1991, kdy se narodilo 129 354 živých dětí, se v roce 1995 narodilo pouhých 96 097 dětí. Výjimkou v tomto ohledu je pak pouze rok 1997 a rok 2000, kdy se narodilo 91 196 dětí, přičemž z toho 90 910 dětí se narodilo jako živé.
Tato tendence poklesu počtu narozených dětí trvala až do roku 2001, kdy se narodilo 90 715 dětí. Ovšem od roku 2002 se situace obrací. Od tohoto roku počet narozených dětí v České republice totiž rapidně stoupá. V roce 2004 se narodilo 97 664 dětí a v roce 2005 počet narozených dětí přesáhl rovných sto tisíc - narodilo se 102 498 dětí, z toho 102 211 živých.[2] Tento trend se nezastavil ani v minulém roce, kdy se narodilo 114 947 dětí, z toho 114 632 živých. Narodilo se tak nejvíce dětí od roku 1993 a "úroveň úhrnné plodnosti stoupla na hodnotu 1,44 živě narozených dětí na jednu ženu v reprodukčním věku…, odpoutala se tak od hodnot ležících pod hranicí 1.3, která je považována za velmi nízkou úroveň."[3]

Legitimita narozených dětí
Legitimita narozených dětí označuje, zda se tyto děti narodily v manželství nebo mimo něj. V posledních letech jsme přitom svědky nárůstu počtu mimomanželských dětí, což je následkem proměny dosavadního modelu rodiny. Po pádu komunistického režimu se totiž česká rodina stále více přibližuje západoevropskému modelu volnějšího soužití. V dnešní době tedy na území České republiky spolu žije stále více párů mimo manželský svazek.[4]
Podíváme-li se na ukazatele legitimity narozených dětí od roku 1991 je zde tato tendence nárůstu počtu narozených dětí mimo manželství jasně patrná. V roce 1991 se narodilo 12 703 dětí mimo manželství, z toho připadlo 9 226 dětí na matky svobodné, 3 120 dětí na matky rozvedené a 357 dětí na ovdovělé. V roce 2000 to bylo o celých 7 089 dětí více (19 792) a to i přes to, že se v tomto roce narodilo celkově o 38 444 živých dětí méně než v roce 1991 (v roce 1991 se narodilo 129 354 živých dětí, v roce 2000 90 910). V minulém roce, kdy se narodilo nejvíce dětí od roku 1993 (celkový počet živě narozených dětí se tedy nejvíce přiblížil počtu novorozenců, kteří se narodili v roce 1991), se narodilo celých 39 537 dětí mimo manželský svazek. Z toho se narodilo 32 026 dětí svobodným matkám, 7 208 dětí matkám rozvedeným a 303 dětí ovdovělým. Na neprovdané ženy připadlo tedy až 34,4 % narozených dětí z celkového počtu 114 632 narozených za rok 2007. Zatímco v roce 1991 se narodilo nemanželských dětí pouhých 9,8 %.
Situace porodnosti u vdaných žen je opačná. Od roku 1991 se počet dětí narozených v manželském svazku snižuje. V roce 1991 připadlo na vdané ženy celých 90 % ze všech narozených dětí. V roce 2003 to bylo jen 71,5 % a v minulém roce vdané matky porodily pouhých 65,5 procent ze všech narozených dětí. [5]


Věk matek při porodu
Co se týče věku matek při porodu, můžeme zaznamenat jeho nárůst. V roce 1991 se ženám ve věku 20-24 let narodilo 57 817 dětí, zatímco v roce 2007 u takto starých žen počet dětí rapidně klesl na pouhých 16 241. Na druhé straně se velmi navýšil počet rodiček ve věku mezi 30-34 lety, kdy se v minulém roce narodilo 40 187 dětí, kdežto v roce 1991 jich bylo pouhých 12 054. Zajímavý je i zjevný nárůst tendence rodit po 40. věku ženy, kdy se počet narozených dětí takto definovaným rodičkám od roku 1991 přímo zdvojnásobil. [6] Zatímco tedy v mladším věku zaznamenáváme stále klesající plodnost, ve věku nad 27 let míry plodnosti stále rostou. Lze tedy říci, že od roku 1991 dochází k odkládání plodnosti do vyššího věku, kdy průměrný věk matek při porodu "stoupl z 24,7 v roce 1991 na 29,1 let v roce 2007." To dokládá i fakt, že "zatímco v roce 1991 pouhé 4 % žen porodilo první dítě po svých třicátých narozeninách, v roce 2007 již plných 26 % žen začíná svou kariéru matky až po třicítce." Podobné je to i s průměrným věkem otců, který se v roce 2007 rovněž pohyboval kolem třiceti let - 32,5 let. [7]

Meziporodní intervaly
Vlivem stále rozšířenějších a hlavně kvalitnějších antikoncepčních metod se od roku 1991 můžeme setkat s poklesem podílu narozených manželských dětí do osmého měsíce po sňatku. V roce 1991 byl průměrný interval mezi sňatkem a narozením prvního dítěte v rámci manželství v průměru 1,2 roku, zatímco v minulém roce se jednalo už o 2,1 roku. Rovněž lze zaznamenat i nárůst meziporodních intervalů, které se také zvětšují. V roce 1991 se druhé dítě rodilo až po té, co tomu prvnímu bylo v průměru 3,7 let. V minulém roce se meziporodní interval přesunul na hranici 5,1 roku. Je nutno však poznamenat, že v tomto smyslu zde hraje významnou roli zvyšující se rozvodovost, která má na tento posun nemalý podíl.[8]

Vícečetné porody
V poslední době rovněž roste podíl vícečetných těhotenství. V roce 1991 došlo ke 1 157 porodům dvojčat a třinácti porodům trojčat. Zatímco v minulém roce byl tento počet skoro dvojnásobný: v roce 2007 (při nižším celkovém počtu porodů) proběhlo na 2 298 porodů dvojčat a 22 porodů trojčat. [9] "Podíl vícečetných porodů se tak během 17ti let zvýšil z 0,9 na 2,1 %." Jedná se při tom o typický fenomén poslední doby, jelikož v předchozích letech se podíl vícečetných porodů vždy pohyboval stabilně mezi 0,9-1,2 % ze všech porodů. Důvodem tohoto nárůstu je jednak rostoucí podíl umělých oplodnění, kdy je procento narození dvojčat, či trojčat daleko vyšší a jednak zde hraje důležitou roli i již zmiňovaná tendence odkládání porodů do pozdějšího věku.[10]

Porodnost a cizinci
I přes nárůst počtu cizinců v České republice, "počty narozených dětí s cizím státním občanství na našem území zůstávají velmi nízké." V roce 2007 se narodilo těchto dětí 2094, přičemž nejčastěji se jednalo o děti s vietnamským státním občanstvím (767 dětí).[11] Počet narozených dětí s jiným něž českým státním občanstvím tedy v minulém roce činilo pouhých 1,8 %.[12]

Podíl porodů po umělém oplodnění
V současné době se v České republice rodí 3 % dětí, které pocházejí z umělého oplodnění. V budoucích letech se však dá očekávat silný nárůst takto počatých dětí. Důvodem je nejen stále se zvyšující věk prvorodiček či nárůst počtu párů se sníženou plodností muže, ale rovněž další civilizační faktory, jako je například znečištěné životní prostředí a podobně.[13]

Předčasné porody
Tím,že se posouvá mateřství do stále vyšších let a vlivem nezdravého životního stylu se čím dál tím častěji rovněž rodí děti s velmi nízkou porodní hmotností. Na druhou stranu se však s čím dál tím lepší a pokrokovější zdravotní péčí hodně těchto dětí také daří zachránit. "Podíl novorozenců s porodní hmotností pod 2 500 gramů vzrostl mezi roky 1991 a 2007 5,9 % na 7,4 %. Zároveň vzrostl podíl předčasně narozených dětí (do 37. týdne těhotenství) z 9,2 % v roce 1991 na 13,0 % v roce 2007."[14]

Nejčasnější jména pro novorozence
Zajímavá je i statistika nejoblíbenějších dětských jmen, kterou přikládám k této práci pro její zpestření. Od ledna 1999 až do letošního roku dívčím jménům jasně vévodí jméno Tereza. Na druhých až čtvrtých pozicích pak nejčastěji objevujeme jména jako jsou Kateřina, Eliška, Adéla či Natálie. Mezi nejoblíbenější chlapecká jména naopak patří Jan a Jakub. Dále také Tomáš, Martin, Ondřej či Adam.
V posledních letech rovněž stoupá trend pojmenovávat své děti neobvyklými či cizími jmény. Tuto zajímavou výjimku tak tvoří jména jako: Anežka či Dorota, které jsou staročeského původu, či cizokrajná jména jako Emilly, Francesca či Madison. U chlapců zase vévodí dříve nepoužívaná jména jako Maxmilián či Jonáš. Dalšími netradičními jmény pak rovněž jsou Brian, Ostin či Manuel.[15]


Závěr

Závěrem bych se stručně pokusila shrnout získané poznatky z dat Českého statistického úřadu. V období, které jsem si vymezila roky 1991 - 2007 jsou pro Českou republiku typické následné charakteristiky: od roku 1991 (kdy se narodilo 129 354 dětí) do roku 2003 můžeme zaznamenat dramatický pokles plodnosti. Ta se však počátkem roku 2003 opět začíná zvyšovat, kdy se v minulém roce narodilo 114 632 živých dětí, což je nejvíce narozených dětí od roku 1993. I přes tento nárůst plodnosti však z dlouhodobého hlediska pořád zůstává plodnost na nízké úrovni, jelikož nezajišťuje prostou reprodukci generací. "Čistá míra reprodukce, vyjadřující počet živě narozených dívek na jednu ženu, které se dožijí věku své matky v době porodu, dosáhla hodnoty 0,70, což znamená, že v dlouhodobém horizontu by se při současné úrovni plodnosti reprodukoval početní stav generace pouze ze 70 %." [16]

Dalším typickým ukazatelem je vzrůstající tendence odkládání mateřství do pozdějších let, což se projevuje výrazným zvyšováním věku matek při porodu. Zatímco v roce 1991 ženy rodily v průměru ve 24,7 roce svého života, v minulém roce se tento věk zvýšil na hodnotu 29,1 let. Patrný je i značný nárůst dětí, které se narodily mimo manželství. V současné době se neprovdaným ženám rodí až 34,5 % živě narozených dětí z celkového počtu 114 632 novorozenců. Oproti roku 1991, kdy počet nemanželských dětí dosahoval pouze 9,1 %, je tento nárůst opravdu značný. Rovněž dochází k prodloužení intervalu mezi sňatkem a narozením dítěte. V roce 1991 tento interval činil v průměru 1,2 roku, za to v roce 1991 se prodloužil na 2,1 let. Vlivem nárůstu metody umělého oplodnění dochází rovněž k navýšení počtu vícečetných porodů, obzvláště dvojčat. A konečně, ačkoliv vzrostl podíl předčasně narozených dětí, vlivem stále se zdokonalující zdravotní péče se většinu těchto dětí daří zachránit.


Kapitalismus a svoboda: Konspekt

26. dubna 2009 v 10:46 | M.Friedman |  Kiklopova knihovna

KAPITALISMUS A SVOBODA



Milton Friedman



Úvod
Tato kniha chce čtenáři ukázat, jakým způsobem se podílel vznik konkurence schopného kapitalismu na nastolení ekonomické a politické svobody ve společnosti. Rovněž se zabývá otázkou jak jsou tyto složky navzájem spolu svázány či jakým způsobem sebe navzájem podmiňují. Přičemž autor knihy, jež je neoblomným zastáncem liberalismu, nezapomíná zhodnotit jednotlivé vládní kroky a opatření, které by v jeho očích ideálu svobodně fungující a prosperující společnosti mohly bránit.

I. Vztah mezi ekonomickou a politickou svobodou
Základní myšlenkou která otevírá téma této kapitoly je, že politika a ekonomika nejsou navzájem dvě oddělitelné oblasti společnosti, a že naopak mezi nimi existuje velmi blízké spojení. Tyto dvě oblasti také nelze libovolně kombinovat. Příkladem by mohla být socialistická společnost (Rusko), kde asi těžko budeme hledat demokracii ve smyslu záruky svobody jednotlivce. Pro autora tedy existuje pouze určitá kombinace politického a ekonomického uspořádání. Přičemž platí, že ekonomická svoboda je nepostradatelnou součástí svobody jednotlivce obecně, jelikož ji do jisté míry vlastně podmiňuje. Ekonomické uspořádání společnosti totiž v rámci naplnění jejího svobodného ideálu hraje dvojí úlohu: jednak svobodné ekonomické uspořádání společnosti je projevem svobody samotné a také ekonomická svoboda je základním prostředkem k dosažení politické svobody. Je to totiž právě konkurenční kapitalismus, který od sebe odděluje politickou moc od moci ekonomické a předurčuje tyto dvě složky ke vzájemné rovnováze. Jako důkaz pak užívá autor vztah politické svobody a volného trhu v demokratických západních společnostech. Kdy na kapitalismus pohlíží jako na nezbytnou podmínku politické svobody[1] (str.:20-23).
Avšak každá společnost se skládá z velkého počtu jedinců s odlišnými záměry. A pokud liberál mluví o svobodě, nabývá pro něj na významu jednak ve vztahu mezi lidmi a jednak v rámci uplatňování své vlastní svobodné vůle. Jakým způsobem tedy řídit činnost tak velikého počtu lidí, aby zdroje společnosti byly všem dostupné a neporušila se zásada svobodného počínání jednotlivce? Jedna cesta vede skrze centrální plánování (totalitní režimy) a druhá skrze trh, spočívající na dobrovolné spolupráci. Avšak tato dobrovolná spolupráce musí k naplnění ideálu svobody plnit následující podmínky, aby z ní mohly těžit obě dvě strany. Základní podmínkou, která musí být splněna, je dobrá informovanost obou zúčastněných aktérů. Další důležitou podmínkou je sama dobrovolnost transakce. A poslední podmínka spočívá v nutnosti, aby podniky v rámci kterých transakce probíhají, byly soukromé. Jedině tímto způsobem se může docílit toho, že jedna osoba nebude zabraňovat či jinak zasahovat do činnosti jiné osoby. Existují totiž vždy jiní dodavatelé, na které se zájemce může obrátit, a také i jiní spotřebitelé, jiní zaměstnanci a zaměstnavatelé. Každý má tedy právo a hlavně možnost si vybrat. A navíc vidina zisku odsouvá politické či ostatní okolnosti, které by do této spolupráci mohly nějakým způsobem vstupovat, až na druhé místo. Pro většinu lidí není podstatné, kdo jim peče chleba, ale mnohem podstatnější je jeho kvalita a požadovaná cena. Z tohoto faktu hrozby neustálé konkurence (možnosti si vybrat) vyplývá potřeba jednat fér.
Na právě zmíněných principech se zakládá podstata tržní organizace hospodářské činnosti. Avšak nic není tak růžové, jak se může zdát. Svobodný trh totiž rovněž potřebuje vládu, jako možného koordinátora a soudce, jež by určoval pravidla hry a zamezoval jednotlivým kartelovým dohodám mezi podniky či vzniku monopolů (str.:26-31).

II. Úloha vlády ve svobodné společnosti
Jak bylo zmíněno v předchozí kapitole, svobodný trh se neobejde bez zásahu a kontroly vlády. Ta zasahuje do fungování trhu hlavně ve dvou oblastech. Jednou je potřeba zavedení určitých pravidel a trestů za jejich porušení. A druhou oblastí je potřeba zásahu vlády v případě vzniku již zmíněného monopolu či tzv. efektu sousedství.
V rámci fungování svobodného trhu může docházet k následujícím konfliktům: konflikt mezi svobodou soutěžit a svobodou spojovat se do zájmových skupin a další problém nastává v otázce dodržování vlastnických práv. V otázce vlastnických práv je problém jasný: člověk nemůže užívat majetek, který mu nepatří a libovolně s ním nakládat. V tomto bodě nám vládní kroky slouží například k definici vlastnictví, zřízení autorských práv a podobně.
V otázce svobody soutěže a svobody spojovat se vládá zasahuje hlavně vůči tzv. monopolům, tedy proti spojení určitých podniků do jednoho velkého koncernu. Tím totiž dochází k narušení svobodné dobrovolné směny (není konkurence), jelikož na trhu není jiné alternativy, kde bychom požadovaný produkt získaly. Takové monopoly pak nic nenutí, aby snižovaly cenu svého zboží či naopak se snažily o zvýšení jeho kvality (str.:36-38).
Avšak monopol může vzniknout i legálně, dokonce na popud samotné vlády (tzv. technický monopol) a mít své opodstatnění. Například pokud zprostředkovává obzvláště důležitou službu či komoditu (pošty atd.). I v těchto ojedinělých případech by však vláda neměla zabraňovat možné konkurenci (str.:38).
Další důležitý zásah vlády se týká tzv. efektu sousedství. Jedná se o případy, kdy něco či nějaká činnost má dopad na ostatní, ale není možné tuto činnost žádným způsobem penalizovat či jinak kompenzovat. Je totiž velmi obtížné tento dopad na třetí stranu nejen vůbec identifikovat, ale také měřit jeho velikost. Příkladem jsou poplatky v národních parcích, zavedené kvóty na dovážené zboží, regulovaný nájem a podobně. Avšak proti mnohým z těchto vládních zásahů se autor vymezuje, jelikož je chápe jako narušení svobodného fungování trhu (viz. str.:38-40).
Funkcí vlády je tedy nejen zachovat zákon a pořádek, rozsuzovat vzniklé spory, určovat vlastnické práva, vynucovat plnění smluv a zabraňovat vzniku monopolům, ale hlavně těmi to kroky podporovat svobodnou konkurenci a překonávat problémy vzniklé z efektu sousedství.

III. Kontrola peněz
Další oblastí, kde stát zasahuje do chodu trhu pro udržení své ekonomické stability, je tzv. monetární, tedy měnová, politika. Otázkou je, jakým způsobem vytvořit a uspořádat jednotlivé vládní instituce tak, aby jednak byly za oblast peněz zodpovědné, ale rovněž této své funkce nezneužívaly a tím neoslabovaly svobodný chod společnosti.
Autor v této otázce zavrhuje nejen zřízení komoditního standartu (str.:46) v podobě automatického zlatého standartu, ale rovněž zavrhuje možnost zřízení měnového úřadu, kterému by byla ponechána široká volnost. Jako řešení tohoto problému naopak navrhuje uzákonění určitých pravidel, které by prostřednictvím politických úřadů bylo možné kontrolovat. A to i laickou veřejností. Tato pravidla by rovněž zaručila, že by monetární politika "nebyla vystavována každodenním vrtochům politických úřadů" (Friedman 1993; 55). O jaké pravidla by se však mělo jednat? Autor se přiklání k formulování pravidla ohledně tzv. chování peněžní zásoby. Peněžní zásobu definuje "jako hotovost mimo obchodní banky plus všechna depozita obchodních bank" (Friedman 1993; 55). Tuto rezervu by spravoval Federální rezervní systém, přičemž by se rovněž staral o to, aby tato peněžní zásoba vzrostla každý měsíc o určité procento (3-5%).


IV.
Mezinárodní finance a organizace obchodu
Tento problém vyplývá z potřeby převádět "domácí" peníze do jiných mezinárodních měn. K tomu je zapotřebí si ukázat jakou roli hraje v měnovém systému role zlata. Zlato představuje v americké společnosti takovou komoditu, která je subvencována. Jedná se tedy o cenu, která je stejná jak pro zahraniční, tak i pro domácí výrobce, avšak volně za tuto cenu prodáváme pouze zahraničním kupcům a také ministerstvo financí za nákup zlata používá tištěných peněz. To má za následek, že se tyto transakce neodrážejí do rozpočtu dané země.
Každá země se pak snaží dosáhnout rovnováhy těchto plateb, aby nedošlo k deficitu plateb domácích. Pokud nějakým způsobem dojde k narušení této rovnováhy poškozená země může přikročit až ke čtyřem řešením:
  1. Spolehnout se na rezervy. Tedy buďto snížením amerických rezerv nebo naopak zvýšením zahraničních rezerv, jež jsou držené v dolarech. Jedná se vždy o krátkodobé řešení.
  2. Snížení domácích cen. To by vedlo k odlivu zlata, což by způsobilo pokles peněžní zásoby a tedy i pokles cen a příjmů. V zahraničí by se situace projevila opačně: mělo by to za následek atraktivnost amerického laciného zboží pro zahraniční kupce. Avšak pro americké kupce by zahraniční zboží atraktivní nebylo (domácí by bylo lacinější). Tímto způsobem by tedy do státu opět začaly proudit peníze a došlo by k nastolení zpětné rovnováhy.
  3. Změnou kurzů, což je založeno na stejném principu jako předchozí řešení. Tuto změnu lze provést buďto prostřednictvím devalvace či naopak zhodnocení ceny, na kterou vláda svoji měnu váže. Alternativou je nevázanost měnového kurzu, tedy přeměna kurzu v kurz tržní (ovlivňovaný převážně soukromými transakcemi či vládními spekulacemi). Pouze toto zavedení systému "volně plovoucího měnového kurzu" odpovídá principům svobodného obchodu a svobodného trhu, jelikož nepodléhá vládní kontrole.[2]
  4. Přímým zásahem do obchodu. Například uvalení cel, kvót či naopak poskytnutí dotací pro vývozní zboží atd.. Toto řešení se však autorovi jeví jako jedno z nejhorších, jelikož nejvíce brání svobodnému obchodu (str.:63-66).
Naopak pro nastolení svobodného trhu zlata a deviz jsou zapotřebí jednak upustit od fixace cen, zrušit zákony zakazující soukromé vlastnictví zlata, zrušit zákon o držení zlatých certifikátů v hodnotě 25% jejich pasiv, postupně se zbavovat všech zásob, ale také upustit od oficiálního měnového kurzu a jeho ovlivňování a umožnit ostatním zemím svobodně se rozhodnout, zda budou či nebudou vázat jejich měny na dolar.
Jen v takovém to systému není možný vznik deficitu. "Platby budou vždy v rovnováze, neboť cena -zahraniční měnový kurz- bude moci rovnováhu vytvářet"(Friedman 1993; 70) (nelze prodat dolar, neseženu-li pro něj kupce). Tento systém by připouštěl jen takové vládní zásahy, které by byly nutné pouze z nevyhnutelných politických či vojenských důvodů (např. zákaz vývozu zbraní do totalitních zemí atd.).

V. Fiskální politika
Na rozdíl od monetární politiky, která pečuje o stabilitu měny, je fiskální politika nástrojem aktivního zasahování státu do hospodářství (Wikipedie). Autor používá příkladu nezaměstnanosti a nejrůznějších vládních opatřeních snažící se tento jev odstranit. Těmito opatřeními například jsou nejen určité "finanční injekce" či teorie "sekulární stagnace" (viz.str.:73), ale hlavně politika tzv. protizávaží. Ta spočívá v tom, že pokud klesnou soukromé výdaje, vláda musí odpovědět zvýšením svých výdajů (tedy vládních), aby celkové výdaje státu zůstaly nezměněné. Však autor upozorňuje, že toto závaží nejen není vyrovnané na to, aby došlo k vyrovnání momentální recese, ale rovněž tento druh politiky podporuje "rozšiřování rozsahu vládních aktivit na federální úrovni" a brání omezování břemena federálních daní (Friedman 1993; 74). Používání federálního rozpočtu jako protizávaží se tedy podle autorovo názoru minulo s cílem. Kdyby se však fiskální politika orientovala spíše na příjmovou stránku a v době recese by došlo k snížení daní a následně v době rozmachu by se daně opět navýšily, mohla by tato politika nabýt na efektivnosti.


VI.
Úloha vlády v procesu vzdělávání
Oblast vzdělávání spadá dnes pod správu vládních úřadů a neziskových organizací, které rovněž jednotlivé vzdělávací programy dotují (kromě soukromých a církevních škol). Tyto vládní zásahy pak vyplývají jednak z efektu sousedství, který se v rámci vzdělávání uplatňuje (vzdělání dítěte přispívá k blahobytu celé společnosti, avšak je nemožné určit, kdo přesně z něho těží) a také z potřeby zprostředkovat dítěti alespoň minimální rozsah výchovy a pečovat o něj (paternalismus). Autor je však toho názoru, že rodiče by se měli na nákladech vynaložených do oblasti vzdělávání přímo podílet, alespoň co se terciální sféry týče. To proto, jelikož hlavním cílem většiny vysokých odborných škol není formovat budoucího občana a vštípit mu základní normy a hodnoty společnosti, ale zprostředkovat jedinci takové znalosti dovednosti, které jsou důležité pro vykonávání budoucího povolání. V takových to případech by studenti si hradili veškeré náklady na studium sami. Mohli by však využívat systému peněžních půjček, které by odváděli z jejich následného platu (viz. str.: 95).
V rámci základního a středního školství by financování vzdělávání probíhalo následovně: vláda by zprostředkovala rodičům jakési kupóny, které by rodiče proměňovaly v určité vzdělávací programy podle jejich vlastního přání. Vláda by jen dohlížela na to, aby každá škola splňovala určitá předem stanovená kritéria. Tím by se jednak zmírnil zásah vlády do chodu jednotlivých škol a jednak by rozšířil škálu možností, kterými by rodiče disponovali (mohli by si dovolit "koupit" školu, která opravdu odpovídá schopnostem jejich dítěte atd.). Jednotlivé školy by navíc byly nuceny z důvodů značné konkurence zvyšovat svou kvalitu, aby měly na co své budoucí žáky nalákat. Pozitivně by se toto odstátnění školství odrazilo i v platech učitelů, jež by byly nucené reagovat na tržní síly. Učitel by byl placen nikoliv na základě jeho odučených let či nabytých diplomů, ale byl by odměňován podle jeho zásluh (str.: 82-90).

VII. Kapitalismus a diskriminace
Podle autora je to právě kapitalismu, jež vedl ke snížení diskriminace. A to hlavně z toho důvodu, že je to hlavně svobodný ekonomický trh, který od ekonomických charakteristik (vidiny zisku) odděluje charakteristiky ostatní (pohlaví, rasu atd.). Jako příklad by mohl posloužit už již zmíněný chleba. Při jeho koupi se nezajímáme o to, zda nám ho peče černoch či běloch, ale zajímáme se o jeho kvalitu a cenu. I v rámci zaměstnání je tento jev dobře patrný. Zaměstnavatel, který na základě např. barvy pleti nepřijme určitého zaměstnance je ve značné nevýhodě, jelikož se mu úží možnost volby. Navíc učiní-li tak, je to čistě jeho věc a sám za sebe nese toto riziko. A tyto příklady bychom našli i ve vztahu zaměstnanec-zákazník atd.. Avšak stát má do podobných příkladů potřebu zasahovat a snaží se tak případné diskriminaci předcházet. Jedním z těchto opatření je přijatá legislativa zabraňující diskriminaci v rámci zaměstnání, dalším opatřením je zákon o právu na práci a posledním opatřením je anti-diskriminační zákon v oblasti segregovaného školství. Všechny tyto zákony však autor shledává jako neopodstatněné, jelikož jsou projevem omezování individuální svobody[3] (viz. str.: 101-107).

VIII. Monopoly a společenská odpovědnost
Jak už bylo řečeno, existence monopolu představuje v tržní ekonomice velký problém. Znamená nejen omezení dobrovolné směny, kdy na trhu není jiná alternativa, ale hlavně tento monopol disponuje nebezpečnou mocí a ztrácí společenskou odpovědnost (str.: 108). Avšak určit, zda se jedná či nejedná o monopol je často velmi obtížné: určité charakteristiky jsou pouze ideální a neberou v potaz danou situaci (i velký podnik může být konkurenční atd.).
Autor popisuje tři základní oblasti monopolu: monopol v odvětví (automobilový průmysl), monopol odborů a vládní a vládou podporované monopoly (pošta, dálnice atd.) (str.:109-114)
Monopol se však nezrodí jen tak z ničeho. Proto autor k jeho úplnému pochopení zmiňuje i hlavní tři zdroje monopolu:
  1. Technické okolnosti: jedná se o technickou okolnost, kdy se vyplatí mít pouze jeden podnik - viz. telekomunikace atd. Řešení neexistuje, jak sám autor poznamenává, vždy se jedná o volbu mezi třemi zly: soukromým neregulovatelným monopolem, soukromým, ale státem regulovaným monopolem a vládním monopolem. Autor za "neméně škodlivý" považuje první typ monopolu a to proto, jelikož je zde možnost, že změny v trhu podkopou jeho moc.
  2. Přímá a nepřímá vládní pomoc: přímá pomoc je jasná. U nepřímé pomoci určitému podniku dochází ke vzniku monopolu spíše jako nezamýšlený důsledek této pomoci. Opatření, které vláda k pomoci používá jsou: tarify, daňové zákonodárství a ostatní uplatňování zákonů.
  3. Soukromé tajné dohody: jednotlivé podniky se například mezi sebou dohodnou na výši ceny jejich produktů. Jak poznamenává sám autor, kartelové dohody jsou často velmi nestabilní, jelikož "vytvoření kartelu zvýšením cen učiní vstup do odvětví pro ostatní ziskovější" (Friedman 1993; 117).
Každá vláda se snaží zavést taková opatření, aby vzniku monopolu předcházela. Podle autora by v tomto směru bylo nejefektivnější zrušit daň ze zisku všech společností. A na samotných korporacích by mělo být považováno, "aby přispívaly k výdělkům jednotlivých akcionářů, které nejsou vypláceny jako dividendy" (Friedman 1993; 117).
Samotní podnikatelé také musí nést za své počínání odpovědnost. Ta by podle autora měla spočívat hlavně v nepřekročení pravidel hry, tedy v nutnosti jednat férově a nezatajovat při transakci druhé straně důležité informace (viz. str.: 119-121).

IX. Poskytování licencí k vykonávání povolání
Poskytování licencí spočívá v udělení určitého povolení vykonávat určitou činnost a zároveň také v určení podmínek, za kterých může jedinec uzavírat s druhými vykonavateli stejného druhu povolání dohody. Kdo chce určitou licenci dostat tedy musí nutně prokázat, že pro tuto činnost má odpovídající znalosti a dovednosti. Daný úřad si na oplátku nárokuje kontrolovat kvalitu této činnosti. Kontrolor tedy často bývá rovněž odborníkem v dané oblasti (je také držitelem určité licence). Zákonodárství v těchto případech vždy působí ve prospěch jednotlivých skupin (odvětví). Avšak s udělením licence poskytuji jisté profesi rovněž moc. Často tedy do procesu rozhodování, zda někomu udělit licenci či nikoliv vstupují i jiné faktory. Tento systém byl zaveden hlavně z důvodů daleko větší politické organizovanosti výrobců, než spotřebitelů. Každý výrobce chce řešit určité problémy, které z jeho činnosti vyplývají. A tyto problémy se snáze vyřeší na poli jednoho povolání, jelikož se často jedná o problémy stejného charakteru.
Existují tři úrovně kontroly: registrace, osvědčení a licence. Registrace lze ospravedlnit jednak tím, že každá evidence určité činnosti například dopomáhá k dopadení určitého pachatele, který se dopustil nějakého trestního činu; dále tím, že může sloužit jako prostředek ochrany spotřebitele před podvody a za třetí: registrace slouží jako nástroj k usnadnění zdanění. U osvědčeních je však situace komplikovanější, jelikož si tyto osvědčení zprostředkovává trh sám. A je zde tedy velká pravděpodobnost jeho zneužití. Ospravedlnit licence lze prostřednictvím efektu sousedství (špatný lékař může způsobit svým nedbalým vyšetřením například vypuknutí epidemie atd.).
Avšak všechny tyto opatření kontroly skýtají v sobě značné nebezpečí. Jedním z nic je například snadný vznik monopolu (viz. str.: 131).

X. Rozdělení příjmů
Každá společnost při přerozdělování svých příjmů jednotlivým občanům se řídí určitým etickým kodexem. Ve svobodné ekonomice by to měla být zásada: "Každému tolik, co on a nástroje, které vlastní, vyprodukují" (Friedman 1993; 141). Nástroje, kterých jednotlivé společnosti užívají k přerozdělování svých příjmů je hned několik (například progresivní zdanění). Avšak jsou jednotlivé kroky vlády v tomto smyslu opravdu etické a spravedlivé? Podle mnoha názorů je zapotřebí rozlišovat mezi nerovnostmi pramenící z osobního vybavení a majetku jedince od těch, které plynou ze zděděného bohatství. Avšak podle autora je toto rozlišení neobhajitelné a neetické (příkladem může být zděděné nadání).
Kapitalistický systém tedy odměňuje na základě vyrobeného produktu a vyznačuje se značnou nerovností jak příjmů, tak i bohatství. Avšak neznamená to, že by kapitalismus způsoboval vyšší nerovnost něž ostatní politické systémy. A to z následujících důvodů: čím je určitá země více kapitalistická, tím větší část kapitálu připadá na lidské služby. Kapitalismus hlavně umožnil lidem využití svých schopností a poskytl jim k tomu celou řadu příležitostí. Kapitalismus tedy naopak nerovnosti do značné míry snížil. Zpřístupnil totiž celou řadu výrobků a služeb širokým masám obyvatelstva. Dnes si západní člověk může dovolit pořídit celou řadu produktů, které v minulosti byly přístupné pouze té nejbohatší vrstvě obyvatelstva. Přičemž autor poukazuje na nutnost rozlišovat mezi dočasnými rozdíly v příjmech (dáno mobilními změnami) a dlouhodobém příjmovém postavení, které vyplývá ze strnulého stavu dané společnosti (nekapitalistické společnosti).
Opatření, které vláda používá ke změně rozdělování příjmů, jsou následující: odstupňované zdanění dědictví a příjmů jednotlivce. Podle autora však obě dvě opatření nepřispěla ke snížení nerovností: jejich výsledkem bylo pouze zvýšení nerovností v příjmech před samotným zdaněním a také tyto opatření způsobily, že ti jedinci, kteří spadali do skupiny vysokého zdanění si začali nacházet všelijaké kličky, jak se tomuto zdanění vyhnout (mezery v zákoně). Působení daní se tak podle slov autora "stalo nevypočitatelné a nerovné" (Friedman 1993; 150).
Dalším nepříjemným dopadem je skutečnost, že tento typ zdanění více postihuje ty, jež se stávají bohatými, než ty, kteří bohatí už jsou. Toto zdanění totiž zamezuje hlavně akumulaci bohatství. Autor proto navrhuje spíše než užití progresivního zdanění užívat tzv. paušální mírou zdanění příjmů (viz.: str.: 151). Tento typ zdanění by měl následující výhody: eliminoval by snahu vyhnout se zdanění a daňového úniku a za třetí by tato forma vedla efektivnějšímu využití existujících zdrojů (srov.: 152).


XI.
Opatření týkající se společenského blahobytu
Humanitární cítění vedlo rovněž k mnoha opatřením, která se zaměřovala na podporu "blahobytu" určitých skupin lidí, kteří tuto pomoc potřebují. Jsou jimi:
  1. Veřejná bytová výstavba: vyplývá opět z efektu sousedství. Chudinské čtvrti jsou často mnohem nákladnější na údržbu, než-li postavit nový blok domů. Avšak toto opatření rovněž vyvolává vyšší zdanění těchto nemovitostí. A tyto dodatečné daně ovlivňují právě lidi s nižšími příjmy (str.:154-155).
  2. Zákon o minimálních mzdách: důsledkem tohoto opatření je však zvýšení nezaměstnanosti, jelikož podnik za stanovenou minimální mzdu raději určitého jedince nezaměstná. Nezaměstnanými lidmi se tak stanou právě ti, kteří si nejméně mohou dovolit o práci, a tedy i o měsíční příjem, přijít.
  3. Podpora cen zemědělských produktů: se rovněž míjí účinkem (viz. str.: 157).
Dalšími kroky jsou například opatření "sociálního zabezpečení," do kterého spadají důchodové či vdovské pojištění. Toto pojištění však musí být jednak povinné, jednak musí být zakoupeno od státu a také schéma, na základě kterého příjmy budou přerozdělovány neodpovídá daním, kteří jednotlivci budou následně platit. S tím se pojí opět mnohé problémy (str.:158-164).

XII. Zmírnění chudoby
Dá se říci, že kapitalismus značně snížil chudobu v západních zemích. Avšak přesto je zapotřebí pro mnohé oblasti nalézt nějaký způsob pomoci. Autor se v této otázce zásadně staví na stranu dobročinnosti, jelikož se jedná o akt dobrovolný. S dobročinností se však pojí opět efekt sousedství: pomoc jiného se nutně přesouvá i na mě. Všichni z nás tedy mohou být ochotni přispět ke zmírnění chudoby pouze za takového předpokladu, že tak učiní i ostatní. To podle autora činí ve velkých společnostech značné problémy (str.: 165). Chce-li však stát nějakým způsobem přispívat ke zmírnění chudoby musí být splněny následující podmínky: jednak je nutné vytvořit program na pomoc lidem (nikoliv však jednotlivým skupinám - viz. zemědělci).A za druhé tento program by neměl narušit svobodné fungování trhu. Jako návrh tohoto programu pak autor předkládá zdanění všech občanů (viz. str.: 166), které by fungovalo mimo trh, čímž by nemohlo docházet k jeho narušení.

Jak tedy vyplývá z tohoto textu, liberál vnímá směřování společnosti k větší materiální rovnosti pouze jako vedlejší produkt jejího svobodného fungování, nikoliv jako prostředek jejího ospravedlnění. Jeho základní hodnotou je rovnost práv a příležitostí, které značně převyšují nad hodnotou rovnosti příjmů. Liberál tedy schvaluje antimonopolní opatření, princip dobrovolnictví a podobně. Na opačném pólu stojí egalitář, jehož základní hodnotou je rovnost všech a to i v majetku (str.:169).